Náhodou jsme slyšeli, jak se nám nejlepší přátelé vysmívají. U večeře pak manžel ukončil dvacet let přátelství

Utěrka mi zůstala viset mezi prsty, když se z Petrova telefonu ozval Lenčin smích. Hovor měl být dávno ukončený. Ještě před chvílí jsme řešili, jestli v sobotu přijdou v šest, nebo později. Teď jsem stála u dřezu a poslouchala, jak moje nejlepší kamarádka popisuje náš obývák.

„Hlavně si nevezmu černý kalhoty. Z toho jejich gauče jsem minule obírala chlupy ještě doma.“

Radek se zasmál.

„A zase bude ta její slavnostní pečeně. K tomu ubrousky po babičce. U nich je návštěva jak povinná exkurze do chudoby.“

Petr natáhl ruku k telefonu. Zadržela jsem ho za zápěstí. Dodnes nevím proč.

„Jana prostě nemá vkus,“ pokračovala Lenka. „Peníze nejsou všechno. Ale oni z toho, že nic nemají, dělají skoro přednost.“

Petr hovor ukončil.

Lednice zabzučela a já si všimla, že mám mokré ponožky. Při mytí pekáče jsem nacákala na zem. Úplná pitomost, ale právě na tu loužičku si vzpomenu pokaždé.

S Lenkou jsme se znaly devatenáct let. Držela mi kytici na svatbě. Já jí hlídala syna, když se po rodičovské vracela do práce. Radek s Petrem jezdili na ryby a každý prosinec spolu nadávali při rozmotávání světýlek.

Náš byt nebyl hezký podle časopisů. Dva plus jedna na kraji Kladna, kuchyň po původních majitelích, sedačka s propadlým prostředkem. Spláceli jsme hypotéku a poslední rok dopláceli na péči o Petrovu mámu po mrtvici. Pracovala jsem v jídelně, Petr dělal údržbáře. Na nový gauč prostě nebylo.

Lenka to všechno věděla.

Sedla jsem si právě na ten gauč a rozbrečela se tak ošklivě, až mě bolelo v krku.

„Zrušíme to,“ řekl Petr.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Ať přijdou.“

Podíval se na mě, jako by mě nepoznával.

„Já jim nechci nic provádět,“ dodala jsem. „Jen už nechci dělat, že jsme nic neslyšeli.“

V sobotu jsem opravdu upekla maso. Chvíli jsem uvažovala, že koupím lososa, nové skleničky, nějak dokážu… Pak jsem ten nesmysl pustila z hlavy. Kvůli komu bych utrácela peníze, které potřebujeme na složenky?

Prostřela jsem normálně. I ty látkové ubrousky po babičce.

Přišli o čtvrt hodiny později. Lenka mě objala a podala mi víno.

„Tady je vždycky tak útulno.“

Petr se otočil ke sporáku. Viděla jsem, jak zatnul čelist.

Prvních dvacet minut jsme mluvili o parkování, cenách energií a Radkových bolavých zádech. Skoro jsem uvěřila, že to zase spolknu. Bylo by to přece jednodušší.

Pak Lenka pohladila opěradlo židle.

„Vy jste fakt dobří, že si z těch trendů nic neděláte.“

Položila jsem vidličku.

„Myslíš tím, že nemám vkus?“

Lenka se usmála, ale jen napůl.

„Prosím tě, co tě napadá?“

„Ve čtvrtek jste neukončili hovor,“ řekl Petr.

Radek přestal žvýkat. Lenka pomalu stáhla ruku ze židle.

„Slyšeli jsme gauč, ubrousky i exkurzi do chudoby,“ doplnila jsem.

Chvíli bylo slyšet jen cinkání příboru od sousedů přes stoupačky.

„Vy jste nás odposlouchávali?“ vyjel Radek.

Petr se na něj podíval.

„Byli jsme na našem telefonu. Trvalo to sotva minutu.“

„No tak jsme si trochu rýpli,“ řekla Lenka. „Snad si můžeme doma říct, co chceme.“

„Můžete,“ odpověděla jsem. „Ale já pak nemusím předstírat, že mě těší vám vařit.“

Lenka zrudla.

„My vám přece pomáhali. Kdo vám půjčil třicet tisíc na kotel?“

To mě zabolelo skoro víc než ten telefonát.

„Vrátili jsme vám je,“ řekla jsem. „Všechny. A včas.“

„O to nejde. Jen byste nemuseli být tak přecitlivělí.“

Petr odstrčil talíř.

„Tak o co jde? Že jste nám půjčili peníze, a tím jste získali právo se nám smát?“

Radek praštil dlaní do stolu. Omáčka vyšplíchla na ubrus.

„Nedělej ze sebe svatýho. Taky ses smál, když jsem vyprávěl o našem sousedovi.“

Petr sklopil oči.

„Jo. To jsem neměl. Ale teď mluvíme o vás a o nás.“

Lenka si vzala kabelku z parapetu.

„Tak promiň, Jano, že se mi nelíbí tvoje záclony. Kvůli tomu zahodíte dvacet let?“

Čekala jsem omluvu ještě i tehdy. Stačilo málo. Obyčejné: Byli jsme hnusní, mrzí nás to.

Petr vstal a otevřel dveře.

„Kvůli záclonám ne. Kvůli tomu, že vidíte, jak jí je, a ještě ji shazujete. Tohle přátelství pro mě skončilo.“

Radek chvíli čekal, jestli ustoupí. Potom vzal bundu a odešel. Lenka za ním, bez pohledu na mě.

Po jejich odchodu Petr nesklízel. Seděl vedle mě a palcem přejížděl po vydřené látce gauče.

„Bude mi chybět,“ řekl nakonec.

Opřela jsem si o něj hlavu. Mně Lenka taky. A styděla jsem se za to, i když asi nebylo proč.

Pořád přemýšlím, jestli jsme měli dát dvaceti letům ještě jednu šanci. Jen nevím, jak ji dát někomu, kdo se ani nezeptal, jestli nás to bolelo.