Manžel odešel za jinou a odnesl i moje šperky a naše úspory. Když se chtěl vrátit, poprvé jsem myslela na sebe
Prázdný důlek po maminčině prstýnku jsem přejížděla palcem tak dlouho, až se mi do kůže obtiskl okraj šperkovnice. Vedle chyběl řetízek od babičky i náušnice, které jsem dostala ke čtyřicetinám. Petrova půlka skříně byla prázdná. Na stole nechal klíče a lístek, že už takhle dál nemůže.
Nejdřív jsem kontrolovala nemocnice. Vážně. Člověk si radši představí nehodu než to, že s ním někdo šestnáct let žil a potom mu mezi slánkou a účtenkou ze samoobsluhy nechá konec manželství.
Pravdu mi řekl do telefonu až večer.
„Jsem u Lenky. Trvá to už nějakou dobu.“
Sedla jsem si na zem vedle lednice.
„A moje šperky?“
Chvíli bylo slyšet jen televizi.
„Potřeboval jsem něco do začátku. Vždyť jsme to všechno kupovali spolu.“
„Ten prsten byl po mojí mámě.“
„Tak nedělej, jako bych tě okradl.“
Pak zavěsil.
Teprve potom jsem otevřela bankovnictví. Ze společných úspor převedl na svůj druhý účet dvě stě osmdesát tisíc. Zůstalo jedenáct tisíc čtyři sta korun. Za čtyři dny měl odejít nájem, zálohy na energie a splátka pračky.
Pracuju jako mzdová účetní v malé stavební firmě. Celé dny hlídám cizí čísla. Ta naše jsem přesto přehlédla. Petr poslední měsíce tvrdil, že potřebuje doma víc klidu, protože má v práci problémy. Vařila jsem potichu, televizi poslouchala přes sluchátka a omlouvala se, když cinkla lžička o hrnek.
On si zatím chystal jiný život.
Jeho mámě jsem zavolala druhý den. Alena ke mně chodila každou neděli na oběd, vozila jsem ji na kontroly a po operaci kyčle jsem jí pomáhala do vany. Myslela jsem, že alespoň ona řekne, že tohle se nedělá.
„Já vás mám ráda oba,“ vzdychla.
„Ale já po vás nechci, abyste si vybírala. Jen mu řekněte, ať mi vrátí mámin prstýnek.“
„Do manželství se rodiče plést nemají.“
Přesně věděla, kdy odešel. U ní si předtím nechal dvě krabice. To ze mě vypadlo až po několika otázkách a ona se hned začala zlobit, že ji vyslýchám.
Položila jsem telefon. Na sporáku mi bublala polévka, kterou měl Petr rád. Vylila jsem ji do záchodu a pak brečela, protože i ta zelenina něco stála.
Nejhorší nebyly večery. Nejhorší byla rána. Těch pár vteřin, než jsem sáhla na studenou půlku postele a všechno si zase vzpomněla.
V práci jsem jednou poslala špatný podklad k výplatám. Vedoucí si mě zavolala a já před ní začala brečet tak, že mi podala celý balík kapesníků.
„Vezmi si dva dny,“ řekla.
„Já nemůžu. Potřebuju peníze.“
Nakonec mi dovolila na týden upravit pracovní dobu. Žádné velké řeči. Jen mi přinesla čaj a zeptala se, jestli jsem jedla. To mě tenkrát drželo víc než všechny rady, že mám být silná.
Právnička chtěla výpisy z účtu, seznam odnesených věcí a zprávy, ve kterých Petr převod přiznával. Vysvětlila mi, že rozvod a vypořádání majetku jsou dvě různé věci a že peníze neuvidím hned. Schovala jsem si i fotku z maminčiných narozenin, na které jsem měla její prsten.
Bylo mi trapně, kolik naděje vkládám do jedné rozmazané fotografie.
Petr se objevil po sedmi týdnech. Zrovna jsem v předsíni sušila prádlo, protože venku celý den lilo. Držel tašku, se kterou odešel.
„Můžeme si promluvit?“
Pustila jsem ho do kuchyně. Automaticky jsem vytáhla dva hrnky. Pak jsem ten jeho zase uklidila.
„Udělal jsem chybu,“ začal. „S Lenkou to nebylo ono. Chybíš mi. My dva přece nejsme jen tak něco.“
Dívala jsem se na jeho mokré boty. Stál na rohožce jako návštěva, která se zapomněla zout.
„Kde jsou moje šperky?“
Sklopil oči.
„Něco jsem prodal. Ale napravím to. Dej mi šanci.“
Chtěla jsem ho obejmout. To je na tom asi nejhorší. Pořád jsem znala jeho vůni a část mě chtěla všechno vrátit před ten čtvrtek.
„Ty ses nevrátil, protože jsi mi ublížil,“ řekla jsem. „Vracíš se, protože ti to jinde nevyšlo.“
Začal namítat, že nemůžu zahodit šestnáct let. Poprvé jsem ho nechala domluvit, aniž bych hledala větu, která ho uklidní.
Potom jsem otevřela dveře.
Teď čekám na rozvod. Návrh je podaný, o peníze se dohadují právníci. Chodím do práce, jednou za čtrnáct dní na terapii a večer si zapisuju výdaje do sešitu. Někdy usnu klidně. Jindy mě rozbrečí reklama na rodinnou dovolenou.
Alena mi napsala, že každý chybuje. Zprávu jsem nechala bez odpovědi.
Pořád mě bolí, co jsme ztratili. Ale kdybych ho přijala zpátky jen proto, že se bojím samoty, dokázala bych mu ještě někdy věřit?