Největší omyl při uspávání: Co jsem pochopila až u čtvrtého dítěte

„Davídku, prosím, už spi…“ šeptala jsem zoufale, zatímco jsem se snažila ignorovat bolest v zádech a třes v rukou. Byla půlnoc, venku pršelo a v našem panelákovém bytě na sídlišti v Brně panovalo napjaté ticho, které přerušoval jen Davídkův neutišitelný pláč. Můj muž Petr se otočil na druhý bok a zamumlal: „Zkus ho ještě pochovat, třeba se uklidní.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Už jsem ho chovala, hladila, zpívala mu ukolébavky, dokonce jsem mu pustila i šumění deště z mobilu. Nic nepomáhalo.

V hlavě mi běžely vzpomínky na uspávání našich předchozích dětí – Klárky, Tomáška a Elišky. U všech jsem dělala totéž: pevný režim, přesně stanovené časy, ticho, tma, žádné rozptylování. Všichni mi říkali, že děti potřebují řád. Jenže Davídek byl jiný. Každý večer bojoval se spánkem, jako by se bál, že mu něco uteče. A já byla čím dál zoufalejší.

Jednoho rána, když jsem s kruhy pod očima seděla u snídaně, se mě Klárka zeptala: „Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje únava a frustrace už ovlivňují celou rodinu. Tomášek se začal hádat s Eliškou kvůli maličkostem, Petr byl podrážděný a já měla pocit, že selhávám jako máma.

Ten den jsem se rozhodla, že musím něco změnit. Sedla jsem si k počítači a začala hledat rady na internetu. Narazila jsem na diskusi jedné maminky z Ostravy, která psala: „Moje malá spí nejlíp, když ji nechám usnout sama. Nechávám ji v postýlce, i když trochu pláče. Po pár dnech se to zlepšilo.“ Byla jsem v šoku. Vždyť jsem vždycky četla, že dítě se má uklidnit v náručí, že pláč je špatný. Ale co když právě v tom je ten problém?

Večer jsem to zkusila. Položila jsem Davídka do postýlky, pohladila ho po vláskách a řekla: „Mám tě ráda, broučku. Teď je čas spinkat.“ Odešla jsem do kuchyně, kde Petr nervózně popíjel kávu. „To ho tam necháš samotného?“ ptal se nevěřícně. „Jen na chvíli. Zkusím to podle té maminky z internetu,“ odpověděla jsem a srdce mi bušilo až v krku. Davídek chvíli plakal, ale pak se utišil. Po deseti minutách bylo ticho. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Další dny jsem pokračovala. Někdy to bylo těžké, někdy jsem měla chuť běžet k němu a vzít ho do náruče. Ale postupně se začal uklidňovat sám. Najednou jsem měla večer čas na Klárku, mohla jsem si s Tomáškem zahrát pexeso a s Eliškou si povídat o škole. Petr mi večer řekl: „Jsi statečná, že jsi to zkusila. Já bych na to neměl nervy.“

Jenže ne všichni v rodině byli nadšení. Moje maminka, babička Marie, mi při návštěvě vyčetla: „Jak můžeš nechat miminko plakat? To je kruté! Já jsem vás všechny uspávala na rukách.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o krutosti, ale o tom, aby se Davídek naučil usínat sám. „Dnešní maminky už nevědí, co je láska,“ odsekla a urazila se. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že musím stát za svým rozhodnutím.

Jednou večer, když jsem seděla na gauči a popíjela čaj, přišla za mnou Klárka. „Mami, dneska jsi byla moc hodná. Děkuju, že sis na mě udělala čas.“ V tu chvíli jsem měla slzy v očích. Uvědomila jsem si, že moje chyba nebyla v tom, že jsem Davídka nechávala chvíli plakat, ale v tom, že jsem se snažila být dokonalá máma podle představ ostatních. Každé dítě je jiné a někdy je potřeba změnit přístup, i když to znamená jít proti proudu.

Jednoho dne jsem o svém zjištění napsala na Facebook. Odezva byla obrovská. Některé maminky mi psaly, že jsem necitlivá, jiné mi děkovaly za odvahu sdílet svůj příběh. Nejvíc mě ale potěšila zpráva od jedné paní z Plzně: „Díky vám jsem pochopila, že nemusím být dokonalá. Stačí být dost dobrá máma.“

Dnes už vím, že největší omyl byl v tom, že jsem se bála změnit zaběhlé pořádky. Teď máme doma víc klidu, děti jsou spokojenější a já mám konečně pocit, že zvládám být mámou čtyř dětí. Někdy si ale stále kladu otázku: Proč nám nikdo neřekne, že i chyba může být začátkem něčeho dobrého? A jaké omyly jste museli překonat vy, abyste našli svůj klid v rodině?