První noc po tragédii jsem strávil v kuchyni, ve tmě, neschopen se postavit svým vlastním myšlenkám. Vzpomněl jsem si na to, co jsem mohl udělat jinak, a jak by možná všechno bylo dnes jinak. Moje srdce bylo rozervané mezi pocitem viny a zoufalou touhou najít naději pro sebe i ty, co jsou kolem mě.
Tuhle noc mi srdce buší jako splašené; stojím u zrcadla a bojím se pohlédnout sám sobě do očí. V hlavě mi zní slova, která mi Lucie vyčetla: „Jak jsi mohl? I když to myslíš dobře, zničil jsi to, co jsme měli.“ Je možné, že jsem láskou k druhým ztratil domov a vlastní rodinu?
Začínám příběh ve chvíli, kdy doma bouchaly dveře a slova, která pronášela moje vlastní sestra, se mi zaryla hluboko do duše. Nejvíc mě zasáhlo, jak snadno je možné proměnit blízkost v chlad jen proto, že někdo zamění laskavost za povinnost. V tomhle příběhu odhalím, co všechno v člověku zůstane po nečekané zradě a kde se v nás vlastně bere síla žít dál.
