Jmenuji se Lucie a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: použít peníze od maminky na naše první vlastní bydlení, nebo je dát na léčbu těžce nemocného tchána. Každý den se hádáme s manželem, každý den cítím, jak se naše rodina rozpadá pod tíhou peněz a výčitek. Nevím, jestli je správné myslet na naši budoucnost, nebo obětovat všechno pro záchranu života.
Když jsem se nastěhoval do svého prvního bytu v Nuslích, netušil jsem, že za zdí objevuji panenku s děsivým vzkazem. Můj život se obrátil naruby, když jsem začal pátrat po minulosti bytu a odhalovat rodinná tajemství, která měla zůstat pohřbená. Strach, napětí a otázky, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Jmenuji se Petra a právě stojím na prahu největšího rozhodnutí svého života – koupě vlastního bytu s manželem Tomášem. Do všeho se ale začala vměšovat jeho matka, paní Věra, která nám půjčila peníze a teď očekává, že s námi bude bydlet. Bojuji s pocitem viny, tlakem rodiny a strachem, že ztratím své soukromí i manželství.
Jmenuji se Jana a už pět let žijeme s manželem Petrem a naší dcerkou v malém pronajatém bytě na okraji Prahy. Když mi máma nabídla peníze na vlastní bydlení, myslela jsem, že se nám konečně splní sen o jistotě a domově. Jenže Petr chce celou částku dát svému nemocnému otci, a já stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života.
Celý život jsem snila o vlastním bytě, kde budu s manželem budovat rodinu. Místo toho jsem zjistila, že můj muž koupil dvě garsonky – jednu pro nás a druhou pro svou matku, aniž by se mě zeptal. Teď stojím před otázkou, jestli je naše manželství opravdu partnerské, nebo jsem v něm jen do počtu.
Jednoho deštivého večera jsem se dozvěděla, že máma přenechala byt po babičce své sestře Viktorii. Zatímco já žiji s manželem a dětmi u tchánů a šetřím na vlastní bydlení, máma tvrdí, že teta to potřebuje víc. Cítím se přehlížená a ptám se sama sebe, jestli někdy budu pro mámu stejně důležitá jako její sestra.
Když se můj syn a jeho žena přestěhovali do mého domu, aby ušetřili peníze na svou budoucnost, nikdy jsem si nepředstavovala, že se budu cítit jako cizinec ve vlastním prostoru. S náročným pracovním rozvrhem mé snachy, která pracuje z domova, se cítím, jako bych chodila po špičkách, abych nebyla na obtíž. Po měsících frustrace jsem se konečně rozhodla promluvit se svým synem, ale rozhovor neproběhl podle plánu.
Moje tchyně se k nám nastěhovala a náš domov se proměnil v bojiště. S dvěma dospívajícími dětmi a manželem je napětí nesnesitelné. Jak najít klid, když nám dochází prostor i trpělivost?
