Celý život jsem snila o vlastním bytě, kde budu s manželem budovat rodinu. Místo toho jsem zjistila, že můj muž koupil dvě garsonky – jednu pro nás a druhou pro svou matku, aniž by se mě zeptal. Teď stojím před otázkou, jestli je naše manželství opravdu partnerské, nebo jsem v něm jen do počtu.
Jednoho deštivého večera jsem se dozvěděla, že máma přenechala byt po babičce své sestře Viktorii. Zatímco já žiji s manželem a dětmi u tchánů a šetřím na vlastní bydlení, máma tvrdí, že teta to potřebuje víc. Cítím se přehlížená a ptám se sama sebe, jestli někdy budu pro mámu stejně důležitá jako její sestra.
Když se můj syn a jeho žena přestěhovali do mého domu, aby ušetřili peníze na svou budoucnost, nikdy jsem si nepředstavovala, že se budu cítit jako cizinec ve vlastním prostoru. S náročným pracovním rozvrhem mé snachy, která pracuje z domova, se cítím, jako bych chodila po špičkách, abych nebyla na obtíž. Po měsících frustrace jsem se konečně rozhodla promluvit se svým synem, ale rozhovor neproběhl podle plánu.
Moje tchyně se k nám nastěhovala a náš domov se proměnil v bojiště. S dvěma dospívajícími dětmi a manželem je napětí nesnesitelné. Jak najít klid, když nám dochází prostor i trpělivost?
