Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že obyčejná rodinná grilovačka může roztrhnout naši rodinu na kusy. Stačilo jedno odvážnější tričko a najednou jsem byla terčem kritiky od vlastní mámy i sestry. Je to příběh o tom, jak těžké je být sám sebou, když vás nejbližší odsuzují.
Jednoho dne jsem se dozvěděla, že máma se vzdala dědictví po babičce ve prospěch své sestry, mé tety. V tu chvíli se mi zhroutil svět, protože jsem v tom domě vyrůstala a doufala, že jednou bude patřit mně a mým dětem. Teď stojím před otázkou, jak se postavit k rodině, která mě zradila, a jak najít nový domov i smysl života.
Před deseti lety mi máma darovala svůj starý dům v malém městě u Plzně. Doufala jsem, že si tu s rodinou vybudujeme nový život, ale máma se nikdy nedokázala odpoutat a její přítomnost mě dusí. Teď stojím před otázkou, jestli je možné být skutečně doma, když minulost nikdy nenechá člověka odejít.
Jmenuji se Jan a stojím na balkoně našeho bytu v Brně, zatímco moje mladá žena Sabina v kuchyni tiše pláče. V hlavě mi stále zní hlas mé bývalé ženy Lenky a vzpomínky na naši dceru Klárku. Udělal jsem chybu, kterou už možná nikdy nenapravím, a teď nevím, jestli mám sílu žít s následky svých rozhodnutí.
Jmenuji se Tomáš a nikdy jsem si nemyslel, že budu muset bránit svá práva přímo před policisty. Všechno začalo jedním nečekaným setkáním na autobusové zastávce, které mi navždy změnilo pohled na spravedlnost a odvahu. Ten den jsem nejenom poznal, jak křehká je svoboda, ale i jak těžké je postavit se autoritě, když jde o pravdu.
Jmenuji se Karel a v sedmdesáti dvou letech jsem se rozhodl prodat svůj dům a odejít do soukromého domova pro seniory. Moje dcera Lucie očekávala, že jí finančně pomohu, ale já věřím, že by měla být samostatnější. Tento příběh je o bolesti, nepochopení a naději na smíření.
Jmenuji se Jana Novotná a v ten osudný večer jsem naposledy slyšela hlas svého bratra Tomáše. Jeho smrt při policejním zásahu otřásla nejen naší rodinou, ale i celým malým městem. V tomto příběhu sdílím svou bolest, vinu i touhu po spravedlnosti, která mě stále neopouští.
Jednoho deštivého večera jsme s manželem Petrem zjistili, že jsme zdědili vilu po naší sousedce paní Věře. Její rodina nás začala nenávidět a celá čtvrť se obrátila proti nám. Musela jsem čelit nenávisti, závisti i pochybnostem o naší poctivosti, zatímco jsem se snažila pochopit, proč si nás Věra vybrala.
Jednoho deštivého večera mě sousedka obvinila, že se nestarám dostatečně o svou babičku. Její slova mě zasáhla víc, než bych čekala, a přinutily mě přemýšlet o tom, jak těžké je někdy vysvětlit druhým, co se děje za zavřenými dveřmi. V tomto příběhu sdílím své pochyby, bolest i odvahu bránit svou rodinu.
Jmenuji se Ludmila a v šedesáti letech žiji sama v domě, který jsem celý život budovala. Po rozvodu a zradě jsem zůstala bez dětí, ale s příbuznými, kteří čekají na můj odchod, aby si rozdělili můj majetek. Netuší však, že jsem už dávno rozhodla, komu svůj domov skutečně odkazuji.
Jsem Marie, sedmdesátiletá důchodkyně z malého města na Vysočině. Můj příběh není o klidném stáří, ale o tichých bojích, které denně svádím s osamělostí, nepochopením rodiny a pocitem zbytečnosti. Všechno se změnilo, když jsem zjistila, že i v důchodu může člověk přijít o všechno, co považoval za jisté.
Jsem Jana a celý život jsem bojovala s pocitem méněcennosti, který mi vštěpovala vlastní rodina. Když jsem se rozhodla postavit na vlastní nohy a jít za svým snem, narazila jsem na odpor, posměch i zradu. Nakonec jsem ale pochopila, že jediný člověk, který mi může vzít sebevědomí, jsem já sama.
