Jmenuji se Honza a nikdy jsem nezapomněl na ten den, kdy mi spolužáci roztrhali bundu a smáli se mi před celou třídou. Vyrůstal jsem v malém městě, kde každý věděl o každém, a když se někdo lišil, byl snadným terčem. Přestože jsem si dlouho myslel, že jsem na všechno sám, ukázalo se, že laskavost může přijít z těch nejnečekanějších míst.
Jmenuji se Ondra a nikdy nezapomenu na den, kdy mě v jídelně ponížili kvůli tomu, že jsem neměl peníze na oběd. Moje babička za mě bojovala, ale pocit studu a vzteku mě pronásledoval ještě dlouho. Přemýšlím, jestli v české škole opravdu záleží jen na penězích a proč je chudoba pořád takové tabu.
První den na nové škole jsem zažil něco, co mi změnilo pohled na lidi kolem mě. Když jsem zahlédl spolužačku, která plakala na školním dvoře, rozhodl jsem se jí pomoci, i když jsem sám bojoval s pocitem osamělosti a nejistoty. To, co začalo jako obyčejné gesto, nakonec otřáslo nejen mnou, ale i celou třídou.
