Pět let po rozchodu s manželem píšu dopis jeho bývalé milence. Ohlížím se zpět na bolest, zradu i sílu, kterou jsem musela najít kvůli dětem i sobě. Přemýšlím, co vlastně znamená odpustit a jestli je možné opravdu zapomenout.
Všechno začalo nevinně, ale brzy se z toho stala noční můra. Moje nejlepší kamarádka Jana se po narození své dcery změnila a já jsem najednou byla jen kulisou v jejím světě mateřství. Musela jsem si položit otázku, jestli je možné zachránit přátelství, když jeden člověk zapomene, že i ostatní mají své životy.
Jmenuji se Nora a nikdy bych nevěřila, že jeden rodinný víkend dokáže převrátit náš život naruby. S manželem Petrem a dcerami Viktorkou a Eliškou jsme se těšili na návštěvu u mé sestry, ale místo pohody nás čekalo ponížení a hádky. Teď stojím před otázkou: Má smysl udržovat rodinné vztahy za každou cenu?
Jednoho rána jsem se rozhodla navštívit svého syna Tomáše a jeho ženu Lucii bez ohlášení. To, co jsem u nich doma viděla, mě donutilo přehodnotit vlastní předsudky o mateřství a rodinném životě. Příběh o nepochopení, únavě a hledání vzájemné podpory.
V porodnici jsem zažila nejhorší chvíle svého života, když se můj syn Matěj narodil bez tepu. Zoufalství, strach i naděje se střídaly v minutách, které mi připadaly jako věčnost. Dnes už vím, že opravdové zázraky se dějí i u nás a že rodina je to nejcennější, co máme.
Všechno začalo nevinně – chtěli jsme s manželem trochu klidu a děti poslat na víkend k babičce. Jenže náš nejmladší syn Honzík se tam necítil dobře a jeho zoufalá prosba, abychom ho vzali domů, nám otevřela oči. Ten víkend nás naučil, jak důležité je naslouchat dětem a nebrat jejich pocity na lehkou váhu.
Moje žena Jana mě opustila a nechala mi na krku tři malé děti. Musel jsem se naučit být mámou i tátou zároveň, bojovat s předsudky i vlastními pochybnostmi. Přesto jsem nikdy nelitoval, protože děti jsou to jediné, co mi dává smysl.
Jmenuji se Klára Novotná a nikdy bych nevěřila, že obyčejný zápis do první třídy může rozdělit naši rodinu i celé sousedství. Můj šestiletý syn Matěj během přijímacího pohovoru na prestižní pražskou základní školu řekl něco, co nikdo nečekal – a tím spustil lavinu otázek o tom, co vlastně chceme od vzdělání a jaké hodnoty předáváme dětem. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív.
Jmenuji se Klára a už od dětství jsem byla svědkem nekonečných hádek svých rodičů, kteří se nikdy neshodli na ničem, snad kromě toho, že za všechno můžu já. Po jejich rozvodu jsem doufala v klid, ale místo toho se jejich soupeření přesunulo na moji malou dceru Aničku. Každý den bojuji s pocitem viny, únavy a zoufalství, protože jejich spory ničí nejen mě, ale začínají ovlivňovat i mou rodinu.
Jmenuji se Jana a nikdy jsem si nemyslela, že budu mít šest dětí. Po smrti souseda Karla jsem stála před rozhodnutím, které změnilo život nejen mně, ale i mým dětem a dvěma osiřelým sourozencům. Tento příběh je o odvaze, strachu, rodinných konfliktech a o tom, co znamená být skutečně laskavý.
Dva roky zpátky jsme s manželem udělali rozhodnutí, které mělo změnit náš život. Poslali jsme děti k babičce, abychom si mohli vydechnout a řešit nové bydlení, ale náš nejmladší syn se už první večer dožadoval návratu domů. Od té chvíle se naše rodina začala pomalu rozpadat a já stále přemýšlím, jestli jsme neudělali chybu, kterou už nikdy nenapravíme.
V malém městě na Moravě se Anna, svobodná matka, snaží skloubit práci a péči o svého osmiletého syna Jakuba. Jakub projevuje neobvyklý zájem o její práci jako zahradní architektky, ale Anna se soustředí spíše na poskytování okamžitých řešení než na podporu jeho zvědavosti. Tento příběh zdůrazňuje důležitost víry v potenciál našich dětí a poskytování příležitostí k jejich rozvoji.
