Celý život jsem žila ve stínu svého muže, který mě nikdy nedokázal ocenit. Nejhorší chvíle přišly po narození naší dcery, kdy jsem zůstala úplně sama. Dnes sdílím svůj příběh, protože vím, že mnoho žen v Česku mlčí ze strachu před odsouzením.
Každý pátek mě svírá úzkost, protože vím, že přijedou tchán s tchyní a já zase ztratím kousek sebe. Roky jsem mlčela a nechala je, aby mi diktovali, jak mám žít, až jsem se v tom všem ztratila. Teď stojím na rozcestí: buď najdu odvahu postavit se za sebe, nebo už navždy zůstanu jen stínem ve vlastním domě.
Jmenuji se Ivana a už dvanáct let žiju v manželství, kde peníze a kontrola nahradily lásku. Vyprávím svůj boj o důstojnost a svobodu, rozpolcená mezi touhou zachovat rodinu a potřebou uniknout z dusivého vztahu. Po letech mlčení, potlačených hádek a zapomenutých snů se ptám, zda útěk je jedinou cestou, jak si vzpomenout, kdo vlastně jsem.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem porodila naši dceru a místo podpory jsem od svého muže Tomáše slyšela jen posměch. Ten okamžik mě zlomil, ale zároveň ve mně probudil sílu, o které jsem neměla tušení. Toto je příběh o bolesti, odvaze a boji za důstojnost každé ženy.
Když jsem souhlasila, že se k nám po rozvodu nastěhuje moje tchyně s nejmladším synem, netušila jsem, jak moc to ovlivní naši rodinu. Postupně mi začala přebírat domácnost, rozhodovat o výchově dětí i o mém manželství. Teď stojím před otázkou, jestli jsem byla příliš slabá, nebo jestli je možné zachovat si vlastní prostor i tváří v tvář rodinným závazkům.
