Nezapomenu ten večer, kdy jsem práskla dveřmi kuchyně a slyšela své jméno rozléhat se bytem. Už tehdy jsem věděla, že něco ve mně prasklo – ta tichá trpělivost, která celé roky držela naši rodinu pohromadě. Moje srdce křičelo po vlastním prostoru, zatímco máma uvnitř žádala něhu a ochotu naslouchat.