Jmenuji se Alena a vyprávím vám svůj příběh o tom, jak mě strach ztratit syna Honzu přiměl zasahovat do jeho manželství s Terezou. Každodenní napětí, rodinné obědy plné ticha a nevyřčených výčitek mě donutily čelit vlastním slabostem a následkům svých činů. Nakonec jsem si musela položit otázku: kde končí mateřská láska a začíná sobectví?
Jmenuji se Ivana a nikdy bych nevěřila, že jednoho dne budu stát před dveřmi svého bytu a přemýšlet, jestli mám vůbec zazvonit. Moje dcera Jana byla vždy moje nejlepší kamarádka, ale od chvíle, kdy se provdala za Petra, se mezi nás vkradla tichá propast. Dnes vám vyprávím o tom, jak jsem přišla o vlastní dítě – a jak těžké je najít odvahu bojovat o vztah, který se zdá být ztracený.
Sedím na rozvrzané pohovce v panelákovém bytě na pražském sídlišti a hádám se s manželem, protože jeho rodiče, ač mají dost peněz, nám odmítají pomoci s koupí vlastního bytu. Každodenní napětí, pocit nespravedlnosti a propast mezi generacemi ohrožují naše manželství. Přemýšlím, jestli má cenu obětovat štěstí kvůli cizím očekáváním a penězům.
Jmenuji se Jana a žiji v malém bytě na okraji Brna se svým mužem Petrem a synem Matýskem, který má Downův syndrom. Moje matka, paní Libuše, žije v luxusu a nikdy mi nezapomene připomenout, že můj muž není podle jejích představ dost úspěšný. Tato zpověď je o tom, jak bolí, když místo podpory od rodiny dostáváte jen výčitky, a o tom, zda je láska skutečně dost silná, když vás vlastní matka odsuzuje.
Jednoho dne jsem musela vzít svého manžela Petra na návštěvu k rodičům do Prahy. Jeho posedlost venkovem začala ovlivňovat náš vztah a já jsem se ocitla mezi dvěma světy – mezi rodinou, která zůstala ve městě, a mužem, který toužil po útěku na venkov. Vše vyvrcholilo dramatickým rozhovorem u rodičů, kde se ukázalo, že Petrův útěk je možná jen snahou uniknout před vlastními problémy.
Jsem Jana a moje jediná dcera, Dorka, mi oznámila, že se chce vdát za muže, který je jen o pár let mladší než já. Tato zpráva roztrhala naši rodinu na kusy a já se snažím pochopit, kde jsem jako matka selhala. Bojuji sama se sebou, abych zůstala dobrou mámou, i když mám strach a pochybnosti.
Můj život se obrátil vzhůru nohama, když se můj syn Daniel oženil s Marií a nastěhovali se k jejím rodičům do malého bytu. Konflikty mezi generacemi, nedostatek prostoru a napětí mezi mnou a Marií mě postavily před těžká rozhodnutí. Teď přemýšlím, jestli mohu být opravdu dobrou babičkou, když nejsem ochotná obětovat úplně všechno pro svou rodinu.
Uprostřed bouřlivého rodinného oběda jsem se rozhodla, že svůj dům odkážu vnučce Kláře, protože můj syn Petr se o mě nikdy pořádně nezajímal. Tato volba vyvolala v naší rodině vlnu nevole, zvlášť když se do našeho života začala znovu vměšovat bývalá snacha Lucie. Příběh je o tom, jak těžké je odpustit, zůstat věrný sám sobě a najít odvahu postavit se za své rozhodnutí.
Jmenuji se Petra a nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budu cítit opuštěná vlastní mámou. Po jejím odchodu do důchodu jsem doufala, že mi pomůže s dětmi, ale ona místo toho objevila nový svět plný randění a zábavy. Teď stojím před otázkou, jestli mám právo chtít, aby byla babičkou na plný úvazek, nebo jestli bych jí měla dopřát svobodu, po které vždycky toužila.
Všechno se zhroutilo během jediného telefonátu s mou matkou, která se vysmívala mému manželovi. Snažím se balancovat mezi láskou ke své rodině, očekáváními své matky a každodenním bojem o přežití s naším synem, který má Downův syndrom. Tento příběh je o bolesti, naději a otázce, co vlastně znamená být rodinou.
Jednoho deštivého večera mi zavolala moje tchyně a oznámila mi, že chce začít nový život. Ocitla jsem se mezi loajalitou ke svému manželovi a pochopením pro ženu, která mi byla jako druhá matka. Všechno, co jsem si myslela, že je jisté, se během pár dní rozpadlo a já musela čelit otázkám, na které jsem nebyla připravená.
Od chvíle, kdy jsme s Petrem a jeho matkou Alenou začali hledat náš první společný byt, jsem cítila, že tahle cesta nebude jednoduchá. Alena, která zůstala před dvěma lety vdovou, se snaží být součástí každého našeho rozhodnutí a já mám pocit, že ztrácím vlastní prostor i identitu. Přestože jí vděčíme za finanční pomoc, začínám se ptát, kde je hranice mezi vděčností a obětí vlastního štěstí.
