Jmenuji se Eliška a nikdy nezapomenu na den, kdy mi můj mladší bratr Honza slíbil, že mi zavolá, až dorazí domů. Místo toho jsem se dozvěděla, že ho proud řeky Sázavy navždy odnesl. Tahle tragédie roztrhla naši rodinu a já se stále ptám, jestli jsem mohla udělat víc.
V den pohřbu paní Novotné, ženy, která mi po smrti mé maminky pomohla přežít v Praze, se mi v hlavě honí vzpomínky na všechny chvíle, kdy mi byla oporou. Vzpomínám na naše společné večery, její laskavost i na to, jak mě naučila postavit se na vlastní nohy. Její odchod mě nutí přemýšlet, co vlastně znamená rodina a jestli si někdy dokážeme opravdu vážit těch, kteří nám nejsou pokrevně blízcí, ale přesto jsou naším domovem.
