Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem naposledy slyšel tátův hlas. Rok po jeho smrti jsem se snažil žít dál, ale bolest byla pořád stejně ostrá. Až jedno nečekané překvapení mi ukázalo, že táta je pořád se mnou – a já poprvé od jeho odchodu opravdu plakal.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se dozvěděla, že můj nejoblíbenější dětský pořad „Zachariáš a přátelé“ končí. Bylo to, jako by mi někdo vyrval kus dětství přímo ze srdce. Vzpomínky, které mě provázely celých dvacet let, najednou dostaly úplně jiný význam.
Jmenuji se Eliška a nikdy nezapomenu na den, kdy mi můj mladší bratr Honza slíbil, že mi zavolá, až dorazí domů. Místo toho jsem se dozvěděla, že ho proud řeky Sázavy navždy odnesl. Tahle tragédie roztrhla naši rodinu a já se stále ptám, jestli jsem mohla udělat víc.
V den pohřbu paní Novotné, ženy, která mi po smrti mé maminky pomohla přežít v Praze, se mi v hlavě honí vzpomínky na všechny chvíle, kdy mi byla oporou. Vzpomínám na naše společné večery, její laskavost i na to, jak mě naučila postavit se na vlastní nohy. Její odchod mě nutí přemýšlet, co vlastně znamená rodina a jestli si někdy dokážeme opravdu vážit těch, kteří nám nejsou pokrevně blízcí, ale přesto jsou naším domovem.
