Celý život jsem byla pro svého syna oporou, pomáhala mu rozjet podnikání, dělala mu účetní, uklízečku i banku. Věřila jsem, že rodina drží při sobě za každých okolností. Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu – a jestli vůbec existuje hranice, za kterou už rodič nemá jít.
Jmenuji se Julie a po dlouhém přemlouvání se ke mně a mé rodině nastěhovala moje sedmdesátiosmiletá maminka, paní Hana. To, co mělo být novým začátkem a šancí na sblížení, se rychle změnilo v každodenní napětí, rodinné konflikty a boj o vlastní prostor. Tento příběh je o lásce, zklamání, střetu generací a těžkém hledání společné řeči pod jednou střechou.
Jednoho deštivého rána jsem stála před dveřmi bytu svého syna s miskou čerstvě upečených tvarohových koláčků, doufajíc, že napravím naše pošramocené vztahy. Místo objetí mě však čekalo jen ticho a zamčené dveře. Můj příběh je o touze po odpuštění, křehkosti mateřské lásky a osamělosti, která se vkrádá do života, když ztratíte spojení s vlastním dítětem.
Jmenuji se Petra a celý život jsem bojovala s tím, jak společnost vnímá odlišnosti. Když se narodil můj syn Matěj s velkým mateřským znaménkem na tváři, rozhodla jsem se postavit předsudkům čelem a ukázat mu, že je krásný takový, jaký je. Jednoho dne jsem si na tvář namalovala stejné znaménko jako on a změnilo to nejen jeho pohled na sebe, ale i naši rodinu.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města, a moje jediná dcera mě obvinila, že jí nedávám tolik peněz jako její bohatí tchánovci. Vždycky jsem jí chtěla dát to nejlepší, ale naše životní situace je úplně jiná. Teď stojím před otázkou, jestli je láska a oběť matky opravdu méně než peníze.
Po letech práce v zahraničí jsem koupila svým dětem byty, abych jim zajistila lepší život. Teď, když jsem se vrátila domů, mě ale vlastní děti odmítají nechat přespat v bytech, které jsem jim pořídila. Bolí mě to a nevím, jak s tím naložit.
