Moje příběh začíná v okamžiku, kdy mi tchyně přikazuje, abych se s novorozeným synem nastěhovala k ní. Bojuji s pocitem, že ztrácím vlastní identitu a rodinu, kterou jsem teprve začala budovat. Každodenní konflikty mě nutí hledat sílu postavit se za sebe, své dítě i manželství.
Jmenuji se Klára a od chvíle, kdy jsem porodila svou dceru Aničku, se můj život změnil v nekonečné bojiště mezi mými rozvedenými rodiči. Jejich soupeření o pozornost mé dcery mě ničí a já nevím, jak ochránit naši rodinu před rozpadem. Sdílím svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se v tomhle českém chaosu snaží najít cestu.
Sedím na studené lavičce v panelákovém schodišti, objímám své dvě děti a v hlavě mi hučí strach i zoufalství. Po letech domácího násilí jsem konečně našla odvahu odejít od manžela, ale místo útočiště u kamarádky jsem narazila na další zavřené dveře. V téhle noci, mezi dětskými vzlyky a svým vlastním tichem, přemýšlím, jestli v tomhle světě existuje místo pro ty, kdo utíkají před temnotou.
Celý život jsem toužila po dítěti, ale osud mi připravil jinou cestu. Po letech marných pokusů o vlastní rodinu jsme se s manželem rozhodli adoptovat dvě sestry z dětského domova v Brně. Nikdy jsem netušila, jak těžké a bolestné může být čekání na to, až se naše rodina stane skutečně úplnou.
Jmenuji se Eva a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát na pokraji zhroucení kvůli vlastní rodině. Po neplánovaném třetím dítěti se mi život obrátil vzhůru nohama a já musela přijmout pomoc své tchyně, která však přinesla víc napětí než úlevy. Tento příběh je o tom, jak těžké je někdy přijmout pomoc, když za ni platíte vlastní svobodou.
Můj třináctiletý syn se mě jednou zeptal, proč se s nikým nescházím po rozvodu. Nedokázala jsem mu říct, že mě děsí představa zklamání a samoty, kterou jsem zažila. Tento rozhovor mě přinutil znovu přemýšlet o svých ranách, strachu a o tom, jestli ještě někdy najdu odvahu otevřít své srdce.
Jednoho rána jsem nechala Martinu na stole vzkaz a odjela do Brna, abych unikla každodenní rutině a pocitu, že jsem jen služka a matka. V příběhu popisuji svůj vnitřní boj, samotu i následné rodinné drama, které mě donutilo přehodnotit celý svůj život. Nakonec stojím před otázkou, zda lze najít rovnováhu mezi mateřstvím, partnerským vztahem a vlastním štěstím.
Utíkala jsem s dětmi v noci před násilným manželem, doufala v pomoc u nejlepší kamarádky, ale její muž nám odmítl otevřít. V tu chvíli jsem pochopila, jak osamělý může být člověk, když ho vlastní rodina i přátelé zradí. Tento příběh je mým voláním po pochopení a podpoře v české společnosti, která často přehlíží utrpení druhých.
Jmenuji se Tereza a v sedmnácti jsem se stala mámou. V tomto příběhu vás provedu bouřlivými roky, které následovaly: hádkami doma, ztrátou přátelství a hledáním sama sebe mezi plenkami a dospělými povinnostmi. Je to upřímné vyprávění o lásce, selhání a naději ve světě, který na mladé matky není připravený.
Jmenuji se Ivana a po odchodu mého manžela jsem zůstala sama s malou dcerou a pocitem viny, který mě dusí každý den. Bojuji s prací, péčí o Ninu a vlastními strachy, zatímco se snažím být dobrou matkou. Nejvíc mě bolí, když mi dcera vyčte, že jsme si cizí – tehdy se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu.
Jednoho mrazivého večera, kdy už žiji jen s dcerou, se bolest minulosti a rodinné spory znovu vynořují. Syn Ondřej na mě křičí, ať na něj přepíšu všechno, zatímco můj bývalý manžel si užívá nový život s jinou ženou. Uprostřed boje o dědictví, ztracené důvěry a mateřské lásky hledám samu sebe a klid.
Jsem matka, která celý život upřednostňovala svého syna Tomáše před dcerou Lenkou. Všechno se změnilo po jedné hádce, která mi otevřela oči a donutila mě čelit bolestivé pravdě o vlastní zaujatosti. Dnes se ptám, jestli je možné napravit roky přehlížení a najít cestu zpět ke své dceři.
