Sedím v polostínu obýváku a čekám na zprávu od své dcery Kláry, která se mi už měsíce neozvala. Vzpomínám na naše hádky, na slova, která jsme si nikdy neměly říct, a přemýšlím, jestli je ještě šance všechno napravit. Každý den mě sžírá vina i naděje, že jednou znovu uslyším její hlas.
Každý zvuk mobilu mi připomíná, jak moc se mi dcera vzdálila. Dřív jsme byly s Eliškou nerozlučné, dnes se cítím jen jako bankomat a tichý pozorovatel jejího života. Tohle je můj příběh o ztracené blízkosti, bolesti a hledání odpovědi, kde jsme se s Eliškou minuly.
Jsem Jana a nikdy bych nevěřila, že smrt mého bratra roztrhá naši rodinu na kusy. Když maminka rozhodla, že dědictví po tátovi dostanou jen některé vnoučata, zatímco jiné ne, začal boj o spravedlnost, který mě stál vztahy i důvěru. Dodnes nevím, jestli jsem udělala správně, když jsem se postavila vlastní matce.
Jsem Marie, vdova s malou penzí, a moje dcera Ana mi poslední dobou vyčítá, že jí nemohu pomáhat tak jako její bohatí tchán a tchyně. Srdce mi puká, když mě s nimi srovnává, a já se ptám sama sebe, jestli je moje láska vůbec dost. V tomto příběhu odhaluji svou bolest, naději i otázky, které mě tíží.
Sedím na gauči vedle své dcery Aničky, obě máme oči zarudlé od pláče. V jeden týden nás opustili ti, které jsme milovaly nejvíc – ji její přítel, mě můj manžel. V tom tichu mezi námi se rodí otázka, jestli jsme někde udělaly chybu, nebo jestli je chyba v nich.
Od dětství jsem bojovala s tím, abych splnila očekávání ostatních, hlavně své matky. Jedna věta, kterou mi řekla učitelka na gymnáziu, mi navždy změnila život: ‚Nikdo tě nemůže donutit cítit se méněcenným – jen když to dovolíš.‘ Toto je příběh o tom, jak jsem se naučila stát si za svým v české rodině, kde tlak na dokonalost pronikal vším.
Vždycky jsem věřila, že láska dokáže překonat všechno, i když nejste pokrevně spříznění. Když jsem zjistila, že moje nevlastní dcera mě zradila, rozpadl se mi svět. Teď se ptám sama sebe, jestli je možné vybudovat skutečnou rodinu bez společné krve, nebo jestli nás minulost vždycky dožene.
Jmenuji se Jana a kdysi jsem se těšila na každý telefonát od své dcery Kláry. Dnes mi při každém zazvonění telefonu s jejím jménem srdce sevře úzkost, protože vím, že za jejím hlasem se skrývá další prosba o peníze. S manželem se zmítáme mezi láskou k dítěti a bolestí z pocitu, že jsme pro ni jen bankomat, a ptáme se, kdy a proč se naše pouto přetrhlo.
Jsem Marie, vdova a matka, která se snaží pochopit, proč jí vlastní dcera vyčítá nedostatek peněz. Můj příběh je o bolesti, nepochopení a zoufalé snaze najít lásku v rodině, kde peníze rozdělují to, co mělo být nerozlučné. Hledám odpověď na otázku, zda je možné překonat propast mezi generacemi a znovu najít cestu k sobě.
Celý život jsem toužila po vlastní zahradě, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi pomůže najít cestu zpět k mé dceři Lucii, která se mi roky vyhýbala. Práce v hlíně a vůně květin nám pomohly překonat roky mlčení a nepochopení, které nás rozdělovaly. Dnes, když pozoruji zahradu z okna, cítím vděčnost a přemýšlím, kolik z nás je ochotných bojovat za lásku, i když se zdá být všechno ztracené.
Jsem matka, která vždy stála při své dceři, i když její rozhodnutí bolela. Tentokrát ale překročila hranici, kterou už nemohu přehlížet. Musela jsem jí dát na výběr – a teď nevím, jestli jsem udělala správně.
Jmenuji se Jana a celý život jsem snila o tom, že své dceři Lucii dopřeji svatbu, na kterou nikdy nezapomene. Když však přišly nečekané finanční potíže, musela jsem peníze určené na její svatební dar použít jinde. Teď stojím před troskami našeho vztahu a ptám se sama sebe, jestli jsem jako matka selhala.
