Jmenuji se Alena a kdysi jsem žila pro svou dceru Kláru. Dnes se bojím každého jejího telefonátu, protože vím, že za ním nestojí láska, ale jen další prosba o peníze. Můj příběh je o bolesti, zklamání a otázce, kde jsme jako rodiče udělali chybu.
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, že obyčejná návštěva u sousedky změní můj pohled na vlastní rodinu. Můj syn Karel si vzal Kláru, která trvá na rovnosti v domácnosti, což v naší tradiční rodině vyvolalo bouři emocí. Tento příběh je o tom, jak jsme se učili přijímat nové pořádky, bojovali s předsudky a hledali cestu ke štěstí.
Jmenuji se Marie a celý život jsem bojovala o to, abych měla dítě. Když se mi narodila dcera Eva, byla jsem už ve věku, kdy většina žen plánuje vnoučata. Teď, když jsem vdova a žiju z důchodu, mi Eva vyčítá, že jí nemohu pomáhat tak jako její bohatí tchán a tchyně.
Jmenuji se Alena a posledních sedm let sleduji, jak se můj syn Tomáš vzdaluje. Jeho žena Jana mě přehlíží a já mám pocit, že už do jejich života nepatřím. Snažím se najít cestu zpět, ale čím víc se snažím, tím víc se propadám do samoty.
Stojím u okna a sleduji, jak sníh tiše padá na dvůr, kde ještě před pár týdny stála moje tchyně v slzách. Kdybychom s manželem nezakročili, zůstala by v nevybavené kůlně, zatímco Joshua a Lucie si užívali tepla a pohodlí. Od té doby jsme s nimi přerušili veškeré styky, ale bolest a otázky zůstávají.
Jmenuji se Jana a celý život sleduji, jak mezi mými dcerami, Lenkou a Martinou, doutná tiché napětí. Jejich rozdílné povahy je vždy rozdělovaly, ale teď, když obě mají vlastní syny, přenáší se jejich rivalita i na ně. Cítím se bezmocná a nevím, jak zastavit kolotoč srovnávání a žárlivosti, který ničí naši rodinu.
Jmenuji se Marie a od narození mého prvního vnuka se můj život obrátil naruby. Místo radosti z nové role babičky zažívám bolest a odmítnutí, protože mě snacha nechce pustit k rodině. Přemýšlím, kde se stala chyba, a zoufale hledám cestu zpět ke svému synovi a jeho synovi.
Moje dcera mi nedávno řekla, že se za mě stydí, protože jí finančně nepomáhám tolik jako její tchánovci. Její slova mě zasáhla do srdce, protože nevidí, jak moc se snažím, i když nemám tolik peněz jako oni. Tento příběh je o bolesti, kterou cítím, když mé úsilí není dost dobré, a o tom, jak těžké je najít pochopení v rodině.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že se ve svých šedesáti letech budu cítit jako host ve vlastním bytě. Můj syn Tomáš a jeho žena Lucie přišli o práci a neměli kam jít, tak jsem je samozřejmě přijala pod svou střechu. Teď ale nevím, jak jim říct, že mi jejich přítomnost začíná dusit život a že toužím po svém klidu.
Jsem Marie a nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kdy budu muset bojovat za štěstí svého vnuka. Rozvod mého syna Tomáše a jeho ženy Lucie roztrhal naši rodinu na kusy a já zůstala stát uprostřed, bezradná a zlomená. Teď mám v péči malého Filipa a nevím, jestli dělám správnou věc.
Po třinácti letech těžké práce v zahraničí jsem se vrátila do rodné vesnice s nadějí, že konečně budeme žít jako rodina v domě, který jsem postavila. Místo toho jsem čelila odmítnutí, nevděku a rozdělení, které mě donutily přehodnotit, co vlastně znamená domov. Teď stojím před prázdným domem a ptám se sama sebe, kde se stala chyba.
Jmenuji se Alena a právě jsem se pohádala se svou dcerou Lenkou, která mi vyčítá, že nechci hlídat její děti. Můj muž je vážně nemocný, stále pracuji a cítím, že už nemám sílu být vším všem. Přesto mě trápí, jestli jsem opravdu špatná babička, jak mi dcera tvrdí.
