Nikdy jsem nevěděla, co znamená domov, dokud jsem nepotkala toho koně. Všichni ve vesnici mě přehlíželi, ale když chtěli zabít divokého hřebce, něco ve mně prasklo. Tohle je příběh o tom, jak jsem se naučila bojovat za to, co miluji – i když to znamenalo jít proti všem.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem zjistila, že máma má dluhy, které nás můžou zničit. Byla jsem zoufalá, ale modlitba a víra mi daly sílu bojovat dál. Sdílím svůj příběh o tom, jak jsme společně hledaly cestu ven a co všechno nás to naučilo.
Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem v nemocnici prosila Boha, aby zachránil mého syna. Víra a modlitba mi daly sílu čelit největšímu strachu mého života. Dnes vím, že i v nejtemnějších chvílích může přijít světlo.
Jedné deštivé noci mi dcera Jana v slzách přiznala, že ji její manžel Martin ohrožuje. Od té chvíle mě svíral strach o její život a jedinou útěchu jsem nacházela v modlitbě. Toto je můj příběh o boji s bezmocí, rodinných tajemstvích a hledání síly postavit se zlu.
Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že Ewa odešla. Zůstal jsem sám s naším malým synem, bez zkušeností, bez podpory, jen se strachem a zoufalstvím. Tohle je můj příběh o boji, selháních i naději, že všechno může být zase dobré.
Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy Anička přestala dýchat a já křičela na doktory, ať něco dělají. Všichni kolem mě se modlili, zatímco já se zmítala mezi zoufalstvím a vztekem. To, co se stalo potom, změnilo naši rodinu navždy.
Jmenuji se Petr a po rozvodu jsem zůstal sám, zatímco mé dvě dcery se mi den za dnem vzdalovaly. Vyprávím o každodenní bolesti, rodinných hádkách a o naději, že se naše vztahy jednou uzdraví. Přemýšlím, jestli je možné znovu najít cestu k dětem, když minulost stále vrhá svůj stín.
Jsem babička, která sleduje, jak se život mého syna Petra a snachy Magdy rozpadá před očima. Jejich rozvod drtí srdce mého vnuka, Toníka, a já stojím na rozcestí mezi láskou a bezmocí. Je to příběh o chybách, naději a otázce, zda lze zachránit rodinu, aniž bych ztratila samu sebe.
Jednoho lednového rána jsem se dozvěděl, že máma má rakovinu. Najednou jsem musel být tím silným, který drží naši rodinu pohromadě, i když jsem sám měl strach a nevěděl, co bude dál. Tohle je můj příběh o bolesti, bezmoci, ale i o tom, jak jsem se naučil hledat světlo v temnotě.
Jednoho deštivého odpoledne v pražské čajovně jsem se ocitla uprostřed konfliktu s kolegyní a rodinných starostí, když mě překvapil čin laskavosti od neznámého hosta. Tato událost mi otevřela oči a donutila mě přehodnotit svůj pohled na svět i na sebe samu. Příběh je o hledání naděje a smyslu v každodenním shonu.
Jmenuji se Julie a vyprávím příběh své babičky Marty, která po smrti dědečka zůstala sama a její hlas nikdo v rodině neposlouchal. Snažila jsem se přesvědčit rodiče, abychom jí pomohli, ale jejich lhostejnost mě bolela víc než cokoli jiného. Je to příběh o bolesti, rodinných konfliktech a naději, že někdo nakonec uslyší hlas osamělé duše.
Ve 47 letech jsem zjistila, že čekám dítě. Místo radosti přišla vlna nepochopení, strachu a konfliktů v rodině. Tato zpověď je o bolesti, naději a boji za právo být matkou navzdory předsudkům okolí.
