Jsem babička, která sleduje, jak se život mého syna Petra a snachy Magdy rozpadá před očima. Jejich rozvod drtí srdce mého vnuka, Toníka, a já stojím na rozcestí mezi láskou a bezmocí. Je to příběh o chybách, naději a otázce, zda lze zachránit rodinu, aniž bych ztratila samu sebe.
Jednoho lednového rána jsem se dozvěděl, že máma má rakovinu. Najednou jsem musel být tím silným, který drží naši rodinu pohromadě, i když jsem sám měl strach a nevěděl, co bude dál. Tohle je můj příběh o bolesti, bezmoci, ale i o tom, jak jsem se naučil hledat světlo v temnotě.
Jednoho deštivého odpoledne v pražské čajovně jsem se ocitla uprostřed konfliktu s kolegyní a rodinných starostí, když mě překvapil čin laskavosti od neznámého hosta. Tato událost mi otevřela oči a donutila mě přehodnotit svůj pohled na svět i na sebe samu. Příběh je o hledání naděje a smyslu v každodenním shonu.
Jmenuji se Julie a vyprávím příběh své babičky Marty, která po smrti dědečka zůstala sama a její hlas nikdo v rodině neposlouchal. Snažila jsem se přesvědčit rodiče, abychom jí pomohli, ale jejich lhostejnost mě bolela víc než cokoli jiného. Je to příběh o bolesti, rodinných konfliktech a naději, že někdo nakonec uslyší hlas osamělé duše.
Ve 47 letech jsem zjistila, že čekám dítě. Místo radosti přišla vlna nepochopení, strachu a konfliktů v rodině. Tato zpověď je o bolesti, naději a boji za právo být matkou navzdory předsudkům okolí.
Jmenuji se Božena a stala jsem se matkou v 68 letech, navzdory všem pochybnostem a předsudkům. Můj příběh je o nekonečné touze po dítěti, rodinných konfliktech a odvaze čelit společnosti, která mi říkala, že už je pozdě. Prošla jsem roky samoty, ztrát i naděje, abych nakonec našla sílu v mateřské lásce.
V noci utíkám s dětmi z bytu, kde násilí bylo na denním pořádku. Opuštěná i nejlepší kamarádkou zůstávám na studené chodbě paneláku, zoufalá a bezradná. Přemýšlím, jestli v tomhle městě ještě existuje někdo, kdo by mi podal pomocnou ruku.
V sedmačtyřiceti letech jsem zjistila, že čekám dítě – v době, kdy jsem si myslela, že už mě žádné velké životní zvraty nečekají. Místo radosti přišel šok, strach a rodinné napětí, které odhalilo staré rány a předsudky. Toto je můj příběh o bolesti, naději a odvaze stát se matkou v době, kdy to nikdo nečekal – ani já sama.
Sedím na tvrdé plastové židli před operačním sálem a cítím, jak se mi svět hroutí pod rukama. Moje žena Jana bojuje o život a já, bezmocný a zoufalý, hledám oporu v modlitbě a vzpomínkách na náš společný život. Ta noc mě navždy změnila a ukázala mi, jak silná může být víra, když už nezbývá nic jiného.
Jmenuji se Lucie a tohle je příběh o tom, jak jsem jedním školním úkolem roztrhla ticho, které dusilo naši rodinu. Otevřela jsem srdce a popsala pravdu o tátově závislosti na alkoholu, což změnilo nejen nás doma, ale i pohled mnoha lidí kolem. Je to příběh o bolesti, studu, naději a lásce v jedné pražské rodině.
Po smrti mého manžela mě jeho děti bez slitování vyhodily z domu, který jsme společně budovali. Zůstala jsem sama, bez domova, bez jistoty, v cizí vesnici, kde jsem nikoho neznala. Přesto jsem v sobě našla sílu začít znovu, objevit nové přátele a znovu uvěřit, že život má smysl.
Jedné osudové noci jsem málem přišla o svou dceru Aničku. V zápase o její život se otevřely staré rodinné rány a já musela čelit nejen strachu o dítě, ale i pravdám, které jsme v naší rodině dlouho skrývali. Tento příběh je o bolesti, odvaze a naději, která se rodí tam, kde by ji člověk už nečekal.
