Seděla jsem na zemi v předsíni našeho bytu, syn plakal v postýlce a mně v ruce svítil cizí ženský parfém na límci manželovy košile jako poslední důkaz toho, co jsem si měsíce nechtěla přiznat. V té chvíli jsem pochopila, že už nebojuju jen s jeho chladem, ale i s vlastní hanbou, strachem a tlakem okolí, které mě později obvinilo, že jsem nedokázala udržet rodinu. Když jsem se s malým vrátila do rodičovského domu, začínala jsem skoro od nuly, ale právě tam jsem pomalu našla sílu zavřít jedny dveře a otevřít jiné.