Jmenuji se Božena a ve svých 78 letech jsem si myslela, že mě už nic nepřekvapí. Po těžké nemoci a zlomenině kyčle jsem se ocitla v situaci, kdy mi vlastní děti nabídly pomoc, ale zároveň se pokusily potají prodat můj dům. Tento příběh je o zradě, rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je najít důvěru tam, kde by měla být samozřejmostí.
Celý život jsem žila v tichu a samotě, až jednoho deštivého dne v knihovně na Vinohradech vstoupil do mého světa někdo, kdo mě donutil znovu cítit. Prožila jsem bolest, ztrátu i naději, a nakonec jsem musela čelit otázce, zda je možné začít znovu, když už si myslíte, že je pozdě. Můj příběh je o odvaze otevřít se lásce, i když se zdá, že už na ni není místo.
Jmenuji se Lucie a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: použít peníze od maminky na naše první vlastní bydlení, nebo je dát na léčbu těžce nemocného tchána. Každý den se hádáme s manželem, každý den cítím, jak se naše rodina rozpadá pod tíhou peněz a výčitek. Nevím, jestli je správné myslet na naši budoucnost, nebo obětovat všechno pro záchranu života.
Jmenuji se Jana a nikdy jsem si nemyslela, že mě jednou rozbije vlastní rodina. Když můj manžel Petr vážně onemocněl, čekala jsem podporu od jeho matky, ale místo toho jsem sledovala, jak její láska a péče směřují jen k jeho bratrovi Martinovi. Zůstala jsem sama v boji o manželův život i o naši rodinu, zatímco favoritismus tchyně nás všechny pomalu ničil.
Když jsem se dozvěděl, že mému tátovi zbývá jen pár měsíců života, rozhodl jsem se mu splnit jeho největší přání – vidět mě hrát finálový zápas. Sezóna už ale skončila a já musel během dvou dnů vymyslet nemožné. Tento příběh je o lásce, odhodlání a síle rodiny v nejtěžších chvílích.
Můj manžel trval na tom, že jeho nemocná babička se k nám musí nastěhovat. Já jsem věděla, že to nezvládneme, ale on mě neposlouchal. Nakonec jsme přišli o všechno, co jsme společně budovali.
Všechno začalo jedné noci, kdy jsem se zhroutila na chodbě našeho bytu, neschopná dál zvládat péči o těžce nemocnou maminku. Nikdy jsem nevěřila v modlitbu, ale zoufalství mě přivedlo k tomu, abych to zkusila – a právě v těch chvílích jsem objevila sílu, o které jsem netušila, že ji v sobě mám. Dnes se ptám sama sebe, jestli bych to zvládla bez víry, nebo jestli je víra jen poslední záchranný kruh, když už nic jiného nezbývá.
Ve svých šedesáti jsem si užívala klid po rozvodu s Karlem, ale když mi jednoho deštivého večera zavolal, že je nemocný a nemá kam jít, musela jsem čelit minulosti. Naše děti, Honza a Andrea, byly rozpolcené – staré rány se otevřely, ale společně jsme hledali cestu ke smíření. Tento příběh je o bolesti, odpuštění a o tom, jak může rodina najít sílu i v těch nejnečekanějších chvílích.
Jmenuji se Jana a už pět let žijeme s manželem Petrem a naší dcerkou v malém pronajatém bytě na okraji Prahy. Když mi máma nabídla peníze na vlastní bydlení, myslela jsem, že se nám konečně splní sen o jistotě a domově. Jenže Petr chce celou částku dát svému nemocnému otci, a já stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života.
Po šestnácti letech se mi do života vrátil bývalý manžel, který mě kdysi opustil a nechal samotnou s dvěma syny. Teď, nemocný a zlomený, žádá o pomoc a útočiště, zatímco moji synové jsou zásadně proti. Stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života a nevím, zda mám dát přednost minulosti, rodině, nebo vlastnímu klidu.
Jmenuji se Milena a po šestnácti letech klidu se mi do života vrátil bývalý manžel Petr, nemocný a zoufalý. Naši dva synové, Tomáš a Radek, jsou rozděleni v názoru, zda ho přijmout zpět pod naši střechu. V srdci cítím bolest, vinu i zmatek – a nevím, jestli správné rozhodnutí vůbec existuje.
Jednoho deštivého večera mi manželka Jana beze slova zmizela ze života a nechala mě samotného s naší dcerou Klárou. Když Klára vážně onemocněla a lékaři potřebovali mou krev, zjistil jsem, že nejsem jejím biologickým otcem. Tato pravda mě zasáhla jako blesk a roztočila kolotoč dalších bolestivých odhalení, které změnily můj pohled na rodinu i sebe samotného.
