Jmenuji se Lucie a vyrůstala jsem v domě, kde můj otec vždy upřednostňoval mého nevlastního bratra. Moje máma se mě snažila chránit, ale chladná vzdálenost od táty ve mně zanechala hluboké jizvy. Toto je příběh o tom, jak jsem se naučila žít s pocitem osamění přímo uprostřed vlastní rodiny.
To léto jsem poprvé hledala své místo v nové rodině, když se táta znovu oženil. Snažila jsem se sblížit s nevlastní sestrou Lenkou, ale její upřímnost byla často krutá. Na pláži v Doksech, mezi vlnami a hrady z písku, jsem poznala, jak těžké je být přijat a jak moc bolí pravda bez slitování.
Jmenuji se Klára a právě jsem zjistila, že můj otec chce polovinu našeho rodinného domu odkázat nevlastnímu bratrovi, kterého jsem viděla jen jednou v životě. Tato zpráva mě zasáhla jako blesk z čistého nebe a otevřela staré rány i nové otázky o rodině, spravedlnosti a loajalitě. V příběhu popisuji svůj boj s pocitem zrady, nejistoty a hledáním cesty, jak se s tímto rozhodnutím vyrovnat.
