Celý život jsem byla pro svého syna oporou, pomáhala mu rozjet podnikání, dělala mu účetní, uklízečku i banku. Věřila jsem, že rodina drží při sobě za každých okolností. Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu – a jestli vůbec existuje hranice, za kterou už rodič nemá jít.
Přivedla jsem maminku v sedmdesáti letech k nám domů, abych jí pomohla, ale brzy jsem zjistila, že to byla chyba. Vztahy v rodině se začaly hroutit, staré křivdy vyplouvaly na povrch a já jsem musela čelit otázce, kde je hranice mezi povinností a vlastním štěstím. Teď stojím před rozhodnutím, které může změnit život celé naší rodiny.
Jednoho deštivého večera jsem se dozvěděla, že máma přenechala byt po babičce své sestře Viktorii. Zatímco já žiji s manželem a dětmi u tchánů a šetřím na vlastní bydlení, máma tvrdí, že teta to potřebuje víc. Cítím se přehlížená a ptám se sama sebe, jestli někdy budu pro mámu stejně důležitá jako její sestra.
