Noc, kdy mě máma vyhodila z domu kvůli těhotenství, mi navždy změnila život. Po deseti letech, kdy jsem se snažila postavit na vlastní nohy a vychovat dceru bez rodiny, se rodiče objeví u mých dveří a žádají o pomoc. Můžu jim odpustit a přijmout je zpět, když oni mě kdysi odmítli?
Jmenuji se Jozefína a můj život se obrátil naruby, když jsem začala podezírat vlastní snachu, že mě chce připravit nejen o majetek, ale i o život. V našem pražském bytě se rozjela tichá válka, kde jsem byla jen stínem sama sebe. Tento příběh je o důvěře, která se změnila v past, a o tom, jak snadno se může rodina stát místem nebezpečí.
Celý život jsem se snažila zapadnout do rodiny svého manžela, i když jsem vždy cítila, že tam nepatřím. Když jsem ale sama potřebovala pomoc, zůstala jsem opuštěná a zraněná. Teď jsem se rozhodla, že už nebudu jen tou, která vždy všechno zachraňuje – je čas myslet i na sebe.
Celý život jsem bojovala s tím, že máma víc naslouchala sousedům než mně. Když jsem potřebovala pomoc, její rozhodnutí se vždy řídila tím, co řekli ostatní, a ne tím, co cítila nebo co jsem potřebovala já. Tenhle příběh je o tom, jak mě to poznamenalo a proč jsem se rozhodla promluvit.
Ve čtyřiceti devíti letech mě opustil manžel kvůli mladší ženě. Zůstala jsem sama v našem bytě v Brně, obklopená vzpomínkami a pohledy sousedů. Přesto jsem se naučila znovu žít, milovat a věřit v sebe samu.
V jediném roce jsem se stala matkou tří dětí, každého v jiném měsíci, a zůstala jsem na všechno sama. Popisuji, jaké to je být samoživitelkou v Česku, čelit odsouzení rodiny a nedostatku podpory. Je to příběh o strachu, lásce a síle, o které jsem netušila, že ji v sobě mám.
Ve svých šedesáti letech žiji sama v domě, který jsem kdysi stavěla s manželem. Moje rodina mě už dávno opustila a teď jim jde jen o dědictví. Rozhodla jsem se vzít svůj osud do vlastních rukou a nenechat je, aby mě a můj životní příběh zredukovali jen na peníze.
Jmenuji se Natálie a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem zůstala sama s dcerou Emou poté, co nás manžel opustil hned po jejím narození. Každý den jsem bojovala s únavou, předsudky okolí a vlastními pochybnostmi, zatímco jsem se snažila být Emě i otcem, i matkou. Nejbolestivější chvíle přišla, když mi Ema v devíti letech řekla, že jsme si cizí – tehdy jsem pochopila, jak hluboké jsou naše rány.
Jmenuji se Lucie a od svatby s Petrem se můj život změnil v každodenní boj o uznání v jeho rodině. Moje tchyně mě neustále kritizuje, že nejsem dost dobrá hospodyně, i když se snažím ze všech sil. Tento příběh je o tom, jaké to je cítit se cizí ve vlastním domově a kde leží hranice mezi pomocí a vměšováním do rodiny.
Jsem Jana a posledního půl roku žiji v nejistotě, protože můj manžel Petr se odstěhoval k matce. Tvrdí, že je nemocná, ale já cítím, že za tím stojí její manipulace a naše manželství se rozpadá. Bojuji s pocitem osamění, ztráty důvěry a hledám odpověď, zda má smysl ještě bojovat.
Jmenuji se Zuzana a můj život se obrátil naruby ve chvíli, kdy jsem pochopila, že můj manžel Tomáš nikdy neopustí svou matku. Vyprávím o bolesti, zklamání a odvaze postavit se sama za sebe. Možná se v mém příběhu najde nejedna česká žena, která touží po skutečné partnerské opoře.
Po třiceti letech manželství mě můj muž opustil, zanechal mi jen krátký vzkaz na stole. V ten okamžik se mi zhroutil svět a musela jsem čelit pravdě, kterou jsem dlouho přehlížela. Příběh o zradě, hledání vlastní hodnoty a odvaze začít znovu.
