Jmenuji se Alena a po čtyřiceti letech manželství jsem se rozhodla udělat krok, který mi změnil život. Vyhodila jsem manžela z domu a stala se černou ovcí rodiny. Přesto věřím, že jsem konečně začala žít podle sebe, i když mě to stálo všechno, co jsem znala.
Jmenuji se Eliška a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se rozhodla zůstat bezdětná a jakou vlnu nepochopení a odsouzení to vyvolalo v mé rodině. Otevřeně sdílím bolestné rozhovory s rodiči i sourozenci, kteří mě považují za sobeckou, a popisuji, jak těžké je v české společnosti obhájit právo na vlastní životní cestu. Přesto věřím, že moje volba má smysl a že nejsem sama.
Jmenuji se Klára a už několik měsíců žiju v neustálém napětí kvůli tlaku mého otce, který mi vyhrožuje vyděděním, pokud brzy nezačnu zakládat rodinu. Naše hádky jsou čím dál častější a bolestivější, protože moje představa štěstí je úplně jiná než ta jeho. V příběhu popisuji, jak se snažím najít odvahu stát si za svým životem, i když to znamená riskovat ztrátu rodiny.
Po letech dřiny jsem konečně splatila hypotéku a rozhodla se odjet na pár dní do Beskyd. Místo radosti mě ale doma čekalo nepochopení a výčitky, že jsem sobecká. Teď stojím před otázkou, jestli mám ustoupit rodinnému tlaku, nebo si stát za svým právem na klid.
Jsem Jana, čtyřicetiosmiletá žena, která už přes dvacet let žije v Praze. Po jedné návštěvě rodného domu na Vysočině jsem se ocitla v konfliktu s rodinou, když mi sestra Zuzana navrhla, abych prodala svůj byt a vrátila se domů. Když se druhý den objevil bratr Martin s košíkem jablek a omluvou, musela jsem se znovu zamyslet nad tím, co pro mě vlastně znamená rodina a domov.
Jmenuji se Petra a nikdy bych nevěřila, že se naše rodina rozpadne kvůli tomu, kolik dětí má moje sestra. Všechno začalo jedním výbušným rozhovorem, který změnil naše vztahy navždy. Teď stojím před otázkou, jestli jsme měli právo zasahovat do sestřina života, nebo jestli jsme ji jen ztratili kvůli vlastní pýše.
Jmenuji se Tereza a celý život jsem bojovala s tím, že moje maminka chce rozhodovat za mě. Vždycky jsem si myslela, že to dělá z lásky, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, jak mě její kontrola dusí. Teď stojím na rozcestí a musím se rozhodnout, jestli budu žít svůj život podle sebe, nebo podle ní.
Jmenuji se Ivana a je mi čtyřicet let. Celý život žiji s matkou, která mě svou láskou a péčí svírá tak pevně, že se nemohu nadechnout. Toužím po svobodě, ale strach z jejího zklamání mě drží v pasti, ze které nevím, jak uniknout.
Jednoho rána jsem si uvědomila, že žiju život podle představ někoho jiného. Tlak Tomášovy rodiny mě dusil a já se musela rozhodnout, jestli budu žít pro sebe, nebo pro ostatní. Můj útěk od svatby byl nejbolestivější, ale zároveň nejsvobodnější rozhodnutí mého života.
Jednoho deštivého večera jsem vyhodila věci svého syna na chodbu a rozhodla se odejít žít ke své snaše. Rodina mě za to odsoudila, ale já nelituji – jen toho, že jsem nenašla odvahu dřív. Smrt mého muže mě zlomila, ale nakonec jsem v sobě našla sílu vzít život do vlastních rukou.
Jmenuji se Milena a vždy jsem byla tou, na kterou se všichni spoléhali. Po odchodu do důchodu jsem doufala, že konečně začnu žít pro sebe, ale rodina mě neustále potřebovala jako chůvu a služku. Musela jsem najít odvahu říct dost a postavit se za své sny, i když to znamenalo zklamat ty, které miluji nejvíc.
Jmenuji se Eva a dvanáct let jsem žila pod kontrolou svého manžela Tomáše. Každý den jsem bojovala s tím, zda zůstat kvůli dětem, nebo odejít a najít sama sebe. Toto je příběh o odvaze, strachu a hledání vlastní hodnoty.
