Nikdy bych nevěřila, že ve svých sedmačtyřiceti letech budu znovu držet v náručí novorozeně. Když jsem zjistila, že čekám dítě, svět se mi obrátil vzhůru nohama – a reakce mé rodiny byly ještě bouřlivější. Teď se ptám sama sebe: Proč je pro některé tak těžké přijmout zázrak, který nám byl dán?
Ve 47 letech jsem zjistila, že čekám dítě. Místo radosti přišla vlna nepochopení, strachu a konfliktů v rodině. Tato zpověď je o bolesti, naději a boji za právo být matkou navzdory předsudkům okolí.
Jmenuji se Klára a narodila jsem se, když mé matce bylo šestašedesát let. Celý život jsem bojovala s předsudky, nepochopením i vlastními pochybnostmi. Teď poprvé otevírám své srdce a sdílím, jaké to je vyrůstat v české realitě s matkou, která je spíš babičkou.
Jmenuji se Ivana a ve 38 letech jsem se konečně stala matkou. Můj syn Matěj je pro mě vším, ale čím víc roste, tím víc si uvědomuji, že ho rozmazlujeme. Každý den bojuji sama se sebou i s manželem, abychom mu dali lásku, ale zároveň ho naučili pokory – a někdy mám pocit, že prohrávám na všech frontách.
Jmenuji se Ivana a ve čtyřiceti jsem porodila svého jediného syna, Tomáše. Dlouho jsme s manželem toužili po dítěti, ale když konečně přišel, nedokázali jsme mu nic odepřít. Teď, když je Tomáš dospělý a já vidím, jak je sobecký a neschopný postarat se sám o sebe, trápím se výčitkami a nevím, jak to napravit.
