Jedno obyčejné poledne v pražské továrně mě přinutilo přehodnotit, komu a čemu věřím. Kolega Tomáš mě podvedl kvůli obyčejnému obědu, ale v mém nitru to otevřelo mnohem hlubší ránu. Skrze rozhovory s ostatními a vlastní vnitřní boj jsem musel zjistit, kde končí přátelství a začíná využívání.
Odjakživa jsem si říkala, že nebudu žít podle pravidel své matky. Když jsem po narození syna otevřela dveře své nejlepší kamarádce, netušila jsem, jak moc se její varování naplní. Toto je příběh o důvěře, zradě a stínu rodinných zkušeností, který nás nikdy nepustí.
Od dětství jsem poslouchala matčiny rady, ale jedna z nich mi vždy připadala přehnaná. Když jsem se sama stala matkou a cítila se osamělá, toužila jsem po blízkosti a důvěře, ale matčina slova mi stále zněla v hlavě. Tahle zpověď je o tom, jak těžké je rozpoznat zradu od přátelství a jak hluboko v nás zakoření strachy našich rodičů.
Byla jsem přesvědčená, že budu svědkyní na svatbě své nejlepší kamarádky Lucie. Jenže pár týdnů před obřadem mi přišla zpráva, která mi zlomila srdce. Tahle zpověď je o zradě, studu a síle, kterou jsem v sobě musela najít.
Jmenuji se Ivana a v sedmnácti letech jsem se stala matkou. V tomto příběhu vás provedu bouřemi svého dospívání: hádkami s rodiči, ztrátou přátel a hledáním sebe sama mezi plenami a odpovědností, kterou jsem si nevybrala. Je to upřímná zpověď o lásce, selhání a naději ve společnosti, která mladým matkám neodpouští.
Začínám svůj příběh v nemocniční chodbě, kde jsem poprvé potkala Lídu, jejíž tvář navždy změnila nehoda. Naše přátelství se stalo útočištěm před odsuzováním, rodinnými hádkami i vlastními démony. Vyprávím o tom, jak jsem se učila přijímat jizvy – nejen ty Lídiny, ale i své vlastní.
Jedno ospalé odpoledne mě probudil telefonát od dávno ztracené kamarádky, která mi na smrtelné posteli prozradila tajemství, jež rozvrátilo mou rodinu. Musela jsem se postavit minulosti, kterou jsem se snažila zapomenout, a najít sílu odpustit nejen druhým, ale i sobě. Tento příběh je o vině, odpuštění a odvaze čelit pravdě, která bolí.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem v porodnici spatřila miminko své nejlepší kamarádky Katky a v jeho očích poznala něco, co mi navždy změnilo život. Musela jsem čelit pravdě o svém manželství s Markem, o našem přátelství a o tom, komu vlastně mohu věřit. Teď stojím před troskami všeho, co jsem si myslela, že znám, a ptám se, jestli je možné začít znovu.
Jmenuji se Alena Novotná a vyprávím vám, jak jsem přišla o svou nejbližší kamarádku kvůli domácímu násilí, a jak jsem ji po letech našla a pomohla jí znovu najít samu sebe. Procházela jsem každodenními scénami pražských autobusů, tržišť a malých bytů, bojovala se strachem, vinou i otázkou: lze zachránit někoho, kdo o to nestojí? Tento příběh je mým pokusem pochopit, kde končí odpovědnost přítele a začíná odpovědnost rodiny a společnosti.
V noci utíkám s dětmi z bytu, kde násilí bylo na denním pořádku. Opuštěná i nejlepší kamarádkou zůstávám na studené chodbě paneláku, zoufalá a bezradná. Přemýšlím, jestli v tomhle městě ještě existuje někdo, kdo by mi podal pomocnou ruku.
Jmenuji se Lucie a můj příběh je o tom, jak se z přátelství může stát past, pokud neumíme říct ne. Dlouho jsem sousedce pomáhala s hlídáním její dcery, až jsem se v tom ztratila sama. Teď stojím před rozhodnutím, jestli mám chránit sebe, i když to znamená riskovat ztrátu přátelství.
Sedím na studené lavičce v panelákovém schodišti, objímám své dvě děti a v hlavě mi hučí strach i zoufalství. Po letech domácího násilí jsem konečně našla odvahu odejít od manžela, ale místo útočiště u kamarádky jsem narazila na další zavřené dveře. V téhle noci, mezi dětskými vzlyky a svým vlastním tichem, přemýšlím, jestli v tomhle světě existuje místo pro ty, kdo utíkají před temnotou.
