Začínám svůj příběh v nemocniční chodbě, kde jsem poprvé potkala Lídu, jejíž tvář navždy změnila nehoda. Naše přátelství se stalo útočištěm před odsuzováním, rodinnými hádkami i vlastními démony. Vyprávím o tom, jak jsem se učila přijímat jizvy – nejen ty Lídiny, ale i své vlastní.
Jedno ospalé odpoledne mě probudil telefonát od dávno ztracené kamarádky, která mi na smrtelné posteli prozradila tajemství, jež rozvrátilo mou rodinu. Musela jsem se postavit minulosti, kterou jsem se snažila zapomenout, a najít sílu odpustit nejen druhým, ale i sobě. Tento příběh je o vině, odpuštění a odvaze čelit pravdě, která bolí.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem v porodnici spatřila miminko své nejlepší kamarádky Katky a v jeho očích poznala něco, co mi navždy změnilo život. Musela jsem čelit pravdě o svém manželství s Markem, o našem přátelství a o tom, komu vlastně mohu věřit. Teď stojím před troskami všeho, co jsem si myslela, že znám, a ptám se, jestli je možné začít znovu.
Jmenuji se Alena Novotná a vyprávím vám, jak jsem přišla o svou nejbližší kamarádku kvůli domácímu násilí, a jak jsem ji po letech našla a pomohla jí znovu najít samu sebe. Procházela jsem každodenními scénami pražských autobusů, tržišť a malých bytů, bojovala se strachem, vinou i otázkou: lze zachránit někoho, kdo o to nestojí? Tento příběh je mým pokusem pochopit, kde končí odpovědnost přítele a začíná odpovědnost rodiny a společnosti.
V noci utíkám s dětmi z bytu, kde násilí bylo na denním pořádku. Opuštěná i nejlepší kamarádkou zůstávám na studené chodbě paneláku, zoufalá a bezradná. Přemýšlím, jestli v tomhle městě ještě existuje někdo, kdo by mi podal pomocnou ruku.
Jmenuji se Lucie a můj příběh je o tom, jak se z přátelství může stát past, pokud neumíme říct ne. Dlouho jsem sousedce pomáhala s hlídáním její dcery, až jsem se v tom ztratila sama. Teď stojím před rozhodnutím, jestli mám chránit sebe, i když to znamená riskovat ztrátu přátelství.
Sedím na studené lavičce v panelákovém schodišti, objímám své dvě děti a v hlavě mi hučí strach i zoufalství. Po letech domácího násilí jsem konečně našla odvahu odejít od manžela, ale místo útočiště u kamarádky jsem narazila na další zavřené dveře. V téhle noci, mezi dětskými vzlyky a svým vlastním tichem, přemýšlím, jestli v tomhle světě existuje místo pro ty, kdo utíkají před temnotou.
Po smrti mého manžela mě jeho děti bez slitování vyhodily z domu, který jsme společně budovali. Zůstala jsem sama, bez domova, bez jistoty, v cizí vesnici, kde jsem nikoho neznala. Přesto jsem v sobě našla sílu začít znovu, objevit nové přátele a znovu uvěřit, že život má smysl.
Utíkala jsem s dětmi v noci před násilným manželem, doufala v pomoc u nejlepší kamarádky, ale její muž nám odmítl otevřít. V tu chvíli jsem pochopila, jak osamělý může být člověk, když ho vlastní rodina i přátelé zradí. Tento příběh je mým voláním po pochopení a podpoře v české společnosti, která často přehlíží utrpení druhých.
Jednoho rána mě můj manžel Petr opustil po 27 letech manželství kvůli ženě, kterou jsem považovala za svou nejlepší kamarádku. Prožívám bolest, zradu a hledám odpověď na otázku, kde jsem udělala chybu, zatímco se snažím najít sílu začít znovu. Tento příběh je mým pokusem pochopit, co znamená ztratit všechno, co jsem léta budovala.
Jmenuji se Lucie a právě prožívám největší životní zkoušku – mateřství. Izolace, samota a mámina varování mě pronásledují, zatímco se snažím najít rovnováhu mezi touhou po blízkosti a strachem z narušení rodinného klidu. Můj příběh je o přátelství, důvěře a o tom, jak těžké je někdy najít odvahu otevřít dveře.
Dostala jsem pozvánku na svatbu svého bývalého manžela a kdysi nejlepší kamarádky. Vše, co jsem roky budovala, se během pár vteřin zhroutilo. Toto je můj příběh o zradě, bolesti a hledání síly jít dál.
