Jmenuji se Tereza a nikdy bych nevěřila, jak hluboko může zajít obyčejná rodinná hádka. Když nám máma nabídla, abychom se s manželem Petrem nastěhovali do jejího prostorného bytu v Nuslích, myslela jsem, že je to dar z nebes. Jenže Petr to viděl jinak – jeho hrdost a touha po vlastní cestě nás postavily proti sobě i proti mámě. Teď stojím mezi dvěma ohni a nevím, jestli vůbec existuje správné rozhodnutí.
Jsem Marie, matka tří dětí a babička pěti vnoučat. Celý život jsem se obětovala pro rodinu, ale teď, když jsem stará, zůstala jsem sama. Přemýšlím, kde se stala chyba a proč je samota ve stáří tak krutá.
Jednoho deštivého večera jsem zaparkoval své auto na nábřeží Vltavy, aniž bych tušil, jakou lavinu událostí tím spustím. Když mi voda vzala nejen vůz, ale i důvěru mé rodiny, musel jsem čelit nejen úřadům, ale hlavně svému svědomí. Tento příběh je o chybách, které nás mohou stát víc než jen plech a kola.
Bydlíme s manželem Petrem a čtyřletým synem Matýskem v maličké garsonce na pražském Žižkově. Když mi máma oznámila, že se k nám musí nastěhovat, protože přišla o práci i byt, náš už tak napjatý život se obrátil vzhůru nohama. Každý den je boj o soukromí, nervy i lásku – a já se ptám, jestli tohle naše rodina vůbec zvládne.
Celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Když jsem se rozhodla vyměnit velký byt za menší, abych finančně pomohla svým dětem, myslela jsem, že tím naše vztahy ještě posílím. Místo toho jsem zůstala sama a začala přemýšlet, jestli jsem někde neudělala chybu.
Celý život jsem žila v tichu a samotě, až jednoho deštivého dne v knihovně na Vinohradech vstoupil do mého světa někdo, kdo mě donutil znovu cítit. Prožila jsem bolest, ztrátu i naději, a nakonec jsem musela čelit otázce, zda je možné začít znovu, když už si myslíte, že je pozdě. Můj příběh je o odvaze otevřít se lásce, i když se zdá, že už na ni není místo.
Jmenuji se Jana a žiji s manželem Petrem a naším čtyřletým synem Matýskem v jednopokojovém bytě, zatímco Petrova matka přenechala prostornější byt jeho mladšímu bratrovi. Každý den bojuji s nedostatkem místa, s pocitem nespravedlnosti a s otázkou, co vlastně znamená rodina. Můj příběh je o bolesti, kompromisech a touze po domově, který by byl skutečně náš.
Přijela jsem s Evou na rodinnou oslavu s bábovkou v ruce, plná naděje, že nás čeká vřelé přijetí. Místo toho jsme narazily na chlad, mlčení a neochotu otevřít nejen dveře, ale i srdce. Ten den mi změnil pohled na rodinu a donutil mě přemýšlet, co vlastně znamená být přijímán mezi své.
Jmenuji se Eva a můj příběh začíná v mrazivém listopadovém ránu, kdy jsem zaslechla, jak máma říká, že můj syn Matěj je jen přítěž. Po ztrátě práce po mateřské jsem každý den bojovala s hledáním zaměstnání a místem ve školce v Praze. Mezi zoufalým pátráním po práci, rodinnými konflikty a narůstajícími pochybnostmi jsem začala přemýšlet, jestli jsem vůbec měla přivést dítě na svět.
Jmenuji se Nora a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera dokáže vyhnat z bytu, který jsem celý život budovala. V příběhu popisuji bolestné rozhodnutí, rodinné konflikty a ztrátu domova, která mě donutila přehodnotit, co vlastně znamená rodina. Otevřeně sdílím své pocity zrady, smutku i naděje, že snad jednou najdeme cestu zpět k sobě.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že jedno obyčejné ráno na Nuselském mostě mi navždy změní život. Když jsem zahlédl malé dítě, jak padá z auta do ledové Vltavy, neváhal jsem ani vteřinu a skočil za ním. Ten den jsem nejen zachránil život, ale musel jsem se postavit i svým vlastním démonům a otázkám, které mě pronásledují dodnes.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na den, kdy mě máma vyhodila z našeho bytu na Žižkově. Po tátově smrti jsem zůstal sám, bez střechy nad hlavou, ale s tajemstvím, které mi táta zanechal. Po letech jsem se vrátil, ne pro pomstu, ale abych znovu našel domov a smíření.
