Jednoho deštivého večera jsem stála v předsíni a slyšela, jak se za dveřmi hádáme s Petrem už poněkolikáté tento týden. V zoufalství jsem sáhla po modlitbě, i když jsem v posledních letech na Boha spíš zanevřela. Právě víra mi ale pomohla najít sílu odpustit, pochopit a znovu postavit naše manželství na pevnější základy.
Jmenuji se Sára a pracuji jako zdravotní sestra v nemocnici v Plzni. Nedávno jsem pečovala o paní Věru, starší ženu s obrovským srdcem a smyslem pro humor, která však byla opuštěná vlastní dcerou. Tato zkušenost mě donutila přemýšlet o rodinných vztazích, vině a o tom, co znamená skutečná blízkost.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, jak moc mě dokáže změnit příchod nové snachy do rodiny. Zpočátku jsem Alenu odmítala, bála jsem se, že nám rozbije rodinné tradice, ale čas a nečekané události mi otevřely oči. Dnes vím, že láska a pochopení dokážou překonat i ty největší předsudky.
Celý život jsem prožila na malé vesnici v jižních Čechách, kde jsme s mámou a sestrou pracovaly na rodinném statku. Touha po svobodě a vlastním životě mě nakonec přivedla do Prahy, kde jsem musela čelit nejen svým snům, ale i strachu z odloučení. Dnes vím, že štěstí není jen o místě, ale i o odvaze vykročit za svým.
V porodnici jsem zažila nejhorší chvíle svého života, když se můj syn Matěj narodil bez tepu. Zoufalství, strach i naděje se střídaly v minutách, které mi připadaly jako věčnost. Dnes už vím, že opravdové zázraky se dějí i u nás a že rodina je to nejcennější, co máme.
Jmenuji se Zuzana a nikdy bych nevěřila, jak moc dokáže mlčení a pýcha rozbít rodinu. Když jsem se po porodu ocitla na dně, místo podpory jsem zažila zradu od těch nejbližších. Můj příběh je o tom, jak těžké je přiznat si slabost a požádat o pomoc, když vás vlastní rodina nechá na holičkách.
Všechno začalo nevinně – chtěli jsme s manželem trochu klidu a děti poslat na víkend k babičce. Jenže náš nejmladší syn Honzík se tam necítil dobře a jeho zoufalá prosba, abychom ho vzali domů, nám otevřela oči. Ten víkend nás naučil, jak důležité je naslouchat dětem a nebrat jejich pocity na lehkou váhu.
Jmenuji se Alena a poslední rok mého života se točí kolem snahy navázat vztah s budoucí snachou, která se zdá být ke mně i celé naší rodině chladná. Každé rodinné setkání je pro mě zkouškou trpělivosti a odvahy, protože mám pocit, že ztrácím nejen syna, ale i kus sebe. V tomto příběhu popisuji své zoufalství, pokusy o sblížení i otázky, které si kladu o vině a budoucnosti naší rodiny.
Jmenuji se Bohumil a s manželkou Eliškou jsme celý život budovali náš malý ráj na zahradě. Teď, když nám síly ubývají, se naše děti a vnoučata objevují jen tehdy, když něco potřebují. Příběh o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi touhou po rodinné blízkosti a pocitem, že jsme pro ostatní jen bankomat.
Jmenuji se Jana a poslední roky mám pocit, že jsem v pasti. Všechno v domácnosti, péče o děti, práce i starost o finance leží jen na mně, zatímco můj manžel Petr se stáhl do ústraní. Bojuji s pocitem vyhoření, osamělosti a zoufalství, ale stále doufám, že najdu sílu něco změnit.
Celý život jsem žila s pocitem, že mi něco chybí – že někde tam venku je člověk, který mi mohl dát odpovědi na otázky, které jsem si nikdy netroufla položit. Po letech pátrání a mlčení ze strany mé adoptivní matky jsem svého biologického otce našla v domově důchodců. Přestože jsme spolu ztratili padesát let, rozhodla jsem se mu dát domov a sobě šanci na nový začátek.
Můj manžel trval na tom, že jeho nemocná babička se k nám musí nastěhovat. Já jsem věděla, že to nezvládneme, ale on mě neposlouchal. Nakonec jsme přišli o všechno, co jsme společně budovali.
