Jmenuji se Linda a ještě před pár lety jsem si myslela, že rodina je všechno. Ale od chvíle, kdy se můj syn Jan oženil s Terezou, se můj domov změnil v bitevní pole. Každý den bojuji s pocitem, že už tu nejsem vítaná, a ptám se sama sebe: jak daleko může člověk zajít, aby si zachoval důstojnost?
Všechno začalo jedním obyčejným nedělním obědem u rodičů mého manžela, ale to, co se tam odehrálo, navždy změnilo náš vztah s nimi. Pocítila jsem ponížení a zradu od lidí, které jsem považovala za nejbližší. Teď si kladu otázku – kde jsou hranice, které nesmíme dovolit překročit, i když jde o naši vlastní rodinu?
Už pět let žiju s Tomášem, ale jeho matka mě nikdy nepřijala. Neustále mi dává najevo, že jsem rozbila rodinu, a snaží se ho vrátit k jeho bývalé ženě kvůli vnučce. Každý den bojuji s pocitem viny, i když vím, že jsme se do sebe s Tomášem zamilovali až po jeho rozvodu.
Jsem Marie, matka, která měla dceru až ve svých pětačtyřiceti letech. Dnes mi moje jediná dcera vyčítá, že jí finančně nepomáhám tolik jako její zámožní tchánovci. Bojuji s pocitem viny, bolestí a otázkou, jestli jsem jako matka selhala, když jí nemohu dát víc než jen svou lásku.
Jmenuji se Jana a můj život se obrátil naruby, když se moje tchyně Alena rozhodla, že nám bude pomáhat s výchovou našeho syna Matěje. Její dobré úmysly však začaly narušovat náš rodinný život a já jsem musela najít odvahu postavit se jí i svému muži. Příběh o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi vděčností a ochranou vlastní rodiny.
Jmenuji se Jaroslava a v mém životě se vše změnilo, když jsem zjistila, že moje vlastní rodina čeká na mou smrt, aby získala můj dům. Prožila jsem bolest zrady, samotu i vnitřní boj, ale nakonec jsem našla sílu vzít svůj osud do vlastních rukou. Můj příběh je o tom, jak jsem se rozhodla, že můj dům nikdy nebude jejich – ať to stojí, co to stojí.
Jsem šedesátiletá Marie Novotná a cítím, jak se mi rodina rozpadá pod rukama. Můj syn Petr se po svatbě změnil a vždy stojí na straně své ženy Lenky, i když mám pocit, že mě přehlíží a ztrácím své místo v jeho životě. Příběh o bolesti, nepochopení a touze znovu najít cestu ke svému dítěti.
Jmenuji se Lucie a už dva roky jsem manželkou Pavla, rozvedeného muže s dospívající dcerou Majou. Když jsem se dozvěděla, že Maja má začít bydlet s námi v našem malém bytě na Žižkově, všechno, co jsme s Pavlem budovali, se začalo otřásat v základech. Každý den přináší nové konflikty, tajemství a otázky, jestli naše láska vydrží.
Jednoho dne v práci se kolegové začali bavit o tom, jak finančně podporují své rodiče. V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, kolik můj táta dostává důchod, a upřímně mě to nikdy nezajímalo. Ale tahle otázka mě začala pronásledovat a otevřela staré rodinné rány, které jsem se snažil léta ignorovat.
Jmenuji se Věra a po hádce s dcerou jsem přišla o možnost vídat svou milovanou vnučku Aničku. Zoufalství, bezmoc a bolest mě provázejí každý den, když sleduji, jak se naše rodina rozpadá. Přesto doufám, že jednou najdeme cestu zpět k sobě, i když se zdá, že se všechno spiklo proti nám.
Celý život jsem toužila po vlastní zahradě, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi pomůže najít cestu zpět k mé dceři Lucii, která se mi roky vyhýbala. Práce v hlíně a vůně květin nám pomohly překonat roky mlčení a nepochopení, které nás rozdělovaly. Dnes, když pozoruji zahradu z okna, cítím vděčnost a přemýšlím, kolik z nás je ochotných bojovat za lásku, i když se zdá být všechno ztracené.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že mě jeden byt a jeho majitel dokážou dohnat na samé dno. Když mi paní Novotná odmítla vrátit kauci kvůli smyšlené šmouze na zrcadle, něco ve mně prasklo. Ten den jsem popadl palici a rozhodl se, že tentokrát neodejdu tiše.
