Jsem Marie, 68 let, a právě mě moje dcera vyhodila z bytu po hrozné hádce. V zoufalství jsem narazila na její deník a zjistila něco, co mi obrátilo život naruby. Teď přemýšlím, jestli jsme si navzájem opravdu rozuměly – a jestli je ještě šance to napravit.
Jmenuji se Matěj a narodil jsem se bez uší. Celý život jsem bojoval s tichem, nepochopením a pohledy okolí, až mi jednoho dne čeští lékaři nabídli šanci slyšet svět poprvé. Můj příběh je o bolesti, naději, rodinných konfliktech i zázraku moderní medicíny.
V sobotu jsem zoufale potřebovala, aby moje tchyně pohlídala děti, ale ona měla jiné plány. Můj muž Petr je na svou maminku až nezdravě fixovaný a já jsem se ocitla v situaci, kdy jsem musela volit mezi vlastními potřebami a rodinným klidem. Tato událost mi otevřela oči o tom, jaké místo vlastně v naší rodině zaujímám.
Jsem Jana a už několik let žiju s manželem Petrem v malém bytě na okraji Prahy. Moje tchyně, paní Novotná, se rozhodla, že nám bude pravidelně pomáhat – ale její pomoc se brzy změnila v každodenní kritiku mého vaření. Každý den bojuji nejen s hrnci, ale i s pocitem, že nikdy nebudu dost dobrá.
Před pěti lety si moji tchán a tchyně půjčili velkou částku peněz. Teď, když se situace znovu otevírá, můj muž navrhuje dluh odpustit, ale moje máma trvá na tom, abychom jim připomněli, co nám dluží. V tom všem se snažím najít správnou cestu mezi loajalitou k rodině a vlastním pocitem spravedlnosti.
Všechno začalo jedním zoufalým telefonátem, kdy jsem poprosil svého tchána o finanční pomoc. Od té chvíle se náš vztah změnil a já se začal cítit jako vetřelec ve vlastní rodině. Teď se ptám sám sebe, jestli jsem měl raději zkrachovat, než přijmout jeho peníze.
Po smrti mého otce se náš domov proměnil v bitevní pole. Místo společného smutku jsme se s bratrem a sestrou začali hádat o dědictví, což rozbilo naše vztahy. Teď se ptám sama sebe, jestli to všechno stálo za to a jestli lze ještě něco napravit.
Celý život jsem svého otčíma Milana považovala za tátu, i když jsem později zjistila, že není mým biologickým otcem. Když ale začal při přípravách svatby mé mladší sestry Kláry dávat jasně najevo, že ona je jeho favoritka, pocítila jsem bolest, žárlivost a zradu. Můj příběh je o tom, jak těžké je vyrovnat se s pocitem, že v rodině nejste na prvním místě.
Jmenuji se Jana a jednoho deštivého večera jsem svému manželovi oznámila, že odcházím. Rozhodnutí ukončit manželství nebylo snadné, ale dusivá atmosféra doma mě nutila volit mezi sebou a rodinou. Teď mě však nejvíc bolí, že moje děti mě vidí jako viníka a já nevím, jak jim vysvětlit, že jsem to udělala i kvůli nim.
Už tři měsíce jsem s mámou nepromluvila ani slovo. Všude jsem ji zablokovala, přestala jí volat a psát, jen jí dál platím nájem a objednávám potraviny. Teď na mě manžel tlačí, abych se s ní usmířila, ale já nevím, jestli to vůbec dokážu.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před rozhodnutím, které roztrhne naši rodinu na kusy. Můj otec, který mě roky týral, potřeboval ledvinu – a já byla jediná vhodná dárkyně. Vyprávím svůj příběh o bolesti, odvaze a o tom, jak těžké je někdy říct ne, i když to znamená zůstat věrná sama sobě.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní rodiče odmítnou v nejhorší chvíli mého života. Po letech manželství s Petrem, které bylo plné hádek a nedorozumění, jsem se obrátila na rodiče s prosbou o pomoc, ale místo útěchy jsem narazila na zavřené dveře. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit nejen svůj vztah k rodině, ale i samu sebe.
