Jmenuji se Ludmila a dnes mi můj syn, pro kterého jsem celý život dýchala, zabouchl dveře před nosem. Přinesla jsem mu domácí polévku, chtěla jsem mu jen udělat radost, ale místo toho jsem pochopila, že už nejsem vítaná – kvůli jeho ženě. Tahle bolestná zkušenost mě přinutila přemýšlet o tom, kde je hranice mezi láskou a vměšováním, a jestli jsem to já, kdo ztratil cestu k vlastnímu dítěti.
Jednoho horkého červencového dne jsem zjistil, že moje maminka, která po smrti otce zůstala sama, nekrmí mé děti tak, jak jsem si myslel, přestože jsem jí každý měsíc posílal peníze. Příběh je o vině, nedůvěře a zoufalé snaze znovu spojit naši rodinu. Musel jsem čelit bolestivým pravdám a rozhodnout se, jestli budu soudit, nebo chápat.
Jmenuji se Alena a můj život se nikdy nepodobal těm krásným filmovým příběhům. Po manželově odchodu jsem zůstala sama v malém domě na okraji vesnice, kde mě sousedé soudili a pomluvy mě dusily víc než samota. Přesto jsem musela najít sílu postavit se sama za sebe a znovu objevit, kdo vlastně jsem a co si zasloužím.
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy se můj syn Tomáš přestal ozývat. Každý den jsem čekala na jeho zprávu, ale jeho nová přítelkyně ho přesvědčila, že je čas ‚přestřihnout pupeční šňůru‘. Toto je příběh bolesti, zloby i naděje, která mě stále neopouští.
Jednoho deštivého odpoledne se mi zhroutil svět, když mi dcera vyčetla, že se snažím začít nový život. V padesáti sedmi letech jsem se pokusila najít štěstí, ale minulost a nedůvěra v rodině mi to neustále komplikovaly. Příběh o tom, zda je možné začít znovu, když vám vlastní dítě nevěří.
Jmenuji se Jana. Můj život se rozpadl na kusy, když můj syn Matěj onemocněl, a místo podpory jsem narazila na zeď mlčení a nepochopení, dokonce i od vlastní rodiny. Toto je můj výkřik do ticha, ale i naděje, že někdo uslyší ten křik, který zůstává v mnoha českých domácnostech nevysloven.
Jsem sedmdesátiletá Marie a žiji v paneláku na pražském Jižním Městě. Moje dcera Jana je jediný člověk, kterého mám, ale poslední roky se mezi námi vytvořila propast. Tato zpověď je o bolesti, osamělosti a touze po pochopení, které mi chybí víc než cokoli jiného.
Jmenuji se Julie a vyprávím příběh své babičky Marty, která po smrti dědečka zůstala sama a její hlas nikdo v rodině neposlouchal. Snažila jsem se přesvědčit rodiče, abychom jí pomohli, ale jejich lhostejnost mě bolela víc než cokoli jiného. Je to příběh o bolesti, rodinných konfliktech a naději, že někdo nakonec uslyší hlas osamělé duše.
Dostala jsem anonymní přání k svátku, ale podle písma jsem okamžitě poznala, kdo je jeho autorem. V ten moment se mi rozběhly vzpomínky na starou lásku, která mi kdysi zlomila srdce, a já věděla, že se vrátil do Prahy. Celý den jsem bojovala se svými emocemi, až jsem se rozhodla čelit minulosti tváří v tvář.
Celý život jsem dřela v Itálii, abych svým dcerám v Česku zajistila lepší budoucnost. Teď mám pocit, že pro ně znamenám jen zdroj peněz, ne matku. V příběhu popisuji svůj boj o jejich uznání, bolestné rozhovory i naději na znovunalezení blízkosti.
Naše manželství vypadalo navenek bezchybně, ale za zavřenými dveřmi jsem prožívala samotu a bolest. Dlouho jsem skrývala pravdu před rodinou i přáteli, dokud jsem se nerozhodla postavit čelem realitě. Tento příběh je o odvaze přiznat si, že někdy je lepší odejít, než žít v iluzi.
V sedmdesáti letech žiji sama v paneláku na pražském sídlišti. Moje děti mě odmítly přijmout k sobě domů a já se snažím najít nový smysl života, když mi rodina chybí víc než kdy dřív. Příběh o bolesti, zklamání, ale i naději, že štěstí lze najít i tam, kde bychom ho nečekali.
