Jmenuji se Ivana a po manželově obvinění z nevěry jsem zůstala sama se synem v rozpadajícím se domě. Musela jsem čelit nejen jeho zradě, ale i vlastnímu strachu a hanbě před celou vesnicí. Tohle je můj příběh o bolesti, hledání síly a cestě k odpuštění.
Jmenuji se Iva a nikdy nezapomenu na den, kdy mi sousedka u večerky řekla, že moje babička už tři dny nejedla. Ten okamžik mi převrátil život naruby a donutil mě čelit starým rodinným křivdám, vlastní vině a strachu ze samoty. Je to příběh o tom, jak jsem se snažila zachránit zbytky naší rodiny, balancovala mezi povinnostmi, emocemi a každodenním životem.
Můj manžel po padesátce začal být jiný, uzavřenější, a jednoho dne prostě odešel. Zůstala jsem sama v domě plném jeho věcí a vzpomínek, snažíc se pochopit, co se vlastně stalo. Tento příběh je o bolesti, hledání odpovědí a o tom, jak těžké je začít znovu žít, když vám někdo zničehonic zmizí ze života.
Jmenuji se Lenka a celý život žiji ve stínu svého staršího bratra Pavla, který i ve svých třiačtyřiceti letech zůstává svobodný a bezdětný. Naše máma, panovačná a starostlivá žena, nikdy nepřiznala svůj podíl na tom, proč se Pavel nikdy neosamostatnil. Tento příběh je o rodinných poutech, která někdy dusí víc než objímají, a o otázkách, které si kladu pokaždé, když vidím, jak se naše rodina točí v kruhu nevyřčených pravd.
Jmenuji se Jana a po narození naší dcery Zuzanky mě můj manžel Tomáš poslal i s dítětem k mým rodičům, protože prý potřebuje pauzu. Zůstala jsem sama s plačícím miminkem a pocitem, že jsem selhala jako žena i matka. Přemýšlím, jestli je možné být v manželství tak strašně osamělá.
V parku mě můj vlastní syn minul, aniž by mě poznal. Celý život jsem mu dávala všechno, co jsem mohla, a teď jsem pro něj cizí. Přemýšlím, jestli mateřská láska opravdu stačí k tomu, aby rodina zůstala pohromadě.
Jsem Marie, rozvedená matka tří synů, která po rozvodu našla útěchu v zahradě a vaření domácích marmelád. Moje snacha Jana mé marmelády chválí, ale rozdává je dál, což mě zraňuje a nutí pochybovat o vlastní hodnotě. Příběh o touze po uznání, rodinných nedorozuměních a hledání vlastního místa v životě.
Stojím v kuchyni, dívám se na hromadu špinavého nádobí a cítím, jak se mi život rozpadá pod rukama. Můj manžel Petr se mi vzdaluje každým dnem a já se snažím najít ztracený smysl a vlastní hodnotu. Toto je můj příběh o boji za sebe sama a o hledání místa v rodině, která už dávno není tím, čím bývala.
Moje vnučka mi řekla, že se za mě stydí, protože nejsem jako moderní babičky. Její slova mě zasáhla hlouběji, než jsem čekala, a otevřela staré rány v naší rodině. V tomto příběhu popisuji bolest, nedorozumění a touhu po smíření, které nás provázejí.
Sedím na gauči vedle své dcery Kláry, obě máme oči plné slz. V jediném týdnu nás opustili ti, které jsme milovaly nejvíc – mě manžel po dvaceti letech manželství, Kláru její první láska. V tichu našeho bytu na pražském sídlišti začínáme chápat, že bolest může spojovat stejně silně jako láska.
Po rozvodu mé dcery jsem se rozhodla přestěhovat k ní a pomoci jí s vnoučaty. Brzy jsem však zjistila, že v jejím domě nejsem doma, ale jen hostem, a že naše vztahy jsou napjatější než kdy dřív. Tato zkušenost mě donutila přemýšlet o tom, kde je hranice mezi pomocí a ztrátou vlastní identity.
Po letech samoty jsem našla novou lásku, ale setkání s dětmi mého partnera přineslo nečekané napětí. Toužila jsem po přijetí, ale narazila jsem na nedůvěru a vlastní nejistoty. Musela jsem se rozhodnout, zda dát přednost svému štěstí, nebo respektovat hranice jeho rodiny.
