Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Po jedné nešťastné večeři na naší chatě jsem si ale uvědomila, jak hluboké propasti mohou vzniknout mezi generacemi a jak těžké je najít společnou řeč s vlastní snachou. Teď přemýšlím, jestli jsem udělala všechno správně, nebo jestli jsem něco zásadního přehlédla.
Po letech práce v zahraničí jsem koupila svým dětem byty, abych jim zajistila lepší život. Teď, když jsem se vrátila domů, mě ale vlastní děti odmítají nechat přespat v bytech, které jsem jim pořídila. Bolí mě to a nevím, jak s tím naložit.
Po letech, kdy jsem vychovával svého syna Tomáše sám, se v našem životě zničehonic objevil jeho otec Petr. Tato zkušenost nás oba postavila před těžká rozhodnutí, bolestné vzpomínky i nečekané naděje. Příběh vypráví o tom, jak jsme se učili odpouštět a znovu si navzájem důvěřovat.
Ten den, kdy jsem musela odvézt maminku do domova důchodců, se mi vryl do paměti jako jizva. Vždycky jsem cítila, že mezi námi byla propast – ona byla starší, já toužila po svobodě a pochopení. Teď, když je pryč, si kladu otázku, jestli jsem opravdu udělala to nejlepší, co jsem mohla.
Jmenuji se Vlasta a po letech, kdy jsem byla oporou celé rodiny, jsem se ocitla na okraji zájmu vlastních dětí. Když jsem jim oznámila, že prodám dům a odejdu do domova důchodců, spustila jsem lavinu emocí, hádek i nečekaných pravd. Tato krize nás ale nakonec přinutila znovu najít cestu k sobě a pochopit, co pro nás domov a rodina skutečně znamenají.
Jmenuji se Marie a už několik let posílám svým vnoučatům peníze k narozeninám i Vánocům. Moje vnučky, Klára a Eva, mi vždycky s radostí volají a povídají, na co peníze využijí, ale můj nejstarší vnuk Tomáš se nikdy neozve. Tenhle příběh je o bolesti z mlčení, o rodinných očekáváních a o tom, jak těžké je najít cestu zpátky k těm, které milujeme.
Jmenuji se Milena a po šestnácti letech klidu se mi do života vrátil bývalý manžel Petr, nemocný a zoufalý. Naši dva synové, Tomáš a Radek, jsou rozděleni v názoru, zda ho přijmout zpět pod naši střechu. V srdci cítím bolest, vinu i zmatek – a nevím, jestli správné rozhodnutí vůbec existuje.
V šedesáti letech jsem s manželem Petrem zjistila, že naše děti nás už nepotřebují. Tři dospělé děti se rozprchly do světa a my zůstali sami v našem bytě na Vinohradech, plní otázek a nejistoty. Příběh o bolesti, hledání nového smyslu a odvaze čelit samotě.
Jmenuji se Gabriel a pracuji v kanceláři plné rutiny a ticha. Když mě nová kolegyně Magdaléna pozvala na procházku po práci, netušil jsem, že jeden obyčejný večer převrátí můj život naruby. V ten den jsem musel čelit pravdám o sobě, své ženě i o tom, co znamená být skutečně sám.
Po odchodu našich dětí z domova jsem se cítil ztracený a osamělý. Spolu s manželkou Jitkou jsme museli čelit nejen tichu v bytě, ale i dávno nevyřčeným otázkám o našem vztahu a budoucnosti. Nakonec jsme však objevili nové radosti a smysl života, který jsme kdysi dávno ztratili v každodenním shonu.
Jsem matka, která vychovávala syna sama poté, co nás manžel opustil s dluhy. Po letech se bývalý manžel vrátil a syn se ke mně začal chovat odtažitě, až mě nakonec zradil způsobem, který jsem nečekala. Teď se snaží vše napravit, ale já nevím, jestli mu to dokážu odpustit.
Jmenuji se Marie a dvakrát do roka posílám svému nejstaršímu vnukovi Tomášovi peníze na studia. Jeho sestry mi vždycky zavolají, poděkují a povypráví, co si za peníze koupily, ale Tomáš se nikdy neozve. Tohle ticho mě bolí víc, než bych si kdy dokázala představit.
