Stojím u hrobu své maminky a v hlavě mi zní poslední slova, která jsem jí řekla. Pět let po její smrti mě stále pronásleduje pocit viny a otázka, zda jsem mohla udělat něco jinak. Tento příběh je o bolesti, nevyřčených slovech a touze po odpuštění, které už nikdy nepřijde.
Všechno se změnilo v den, kdy nám zemřel tatínek. Snažila jsem se být oporou mámě, ale zároveň jsem cítila, jak se mi manželství rozpadá pod rukama. Nikdy bych nevěřila, že právě moje tchyně bude tou, která nás všechny podrží.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že smrt mého otce rozbije naši rodinu na kusy. Dědické řízení odhalilo skryté křivdy a závist, které jsme si nikdy nepřiznali. Teď stojím před otázkou, jestli rodina znamená víc než peníze a jestli se dá ještě něco zachránit.
Od smrti mých rodičů, bratra a babičky se ze mě stal správce několika domů, které mi zůstaly. Místo klidu a smíření jsem však musela čelit neustálým návštěvám příbuzných, kteří si z mých domovů udělali vlastní rekreační střediska. V příběhu popisuji bolest, vztek i bezmoc, které mě provázely, a ptám se: Kde končí rodinná sounáležitost a začíná bezohlednost?
Vždycky jsem si myslela, že společné bydlení s rodinou mého manžela zvládnu. Po smrti tchyně se však všechno změnilo a já musela čelit napětí, které jsem si nikdy nedokázala představit. Nakonec jsem ale našla cestu, jak znovu najít klid a pochopení v našem domě.
