Jednoho rána jsem přišla ke své snaše a našla ji spící, zatímco vnuci si hráli sami. To, co jsem viděla, mě šokovalo a přimělo pochybovat o jejích schopnostech matky. Ale to, co následovalo, mi otevřelo oči a změnilo pohled na naši rodinu.
Od prvního okamžiku jsem věděla, že mezi mnou a mojí snachou Martinou bude problém. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mateřství znamená zodpovědnost, ale ona jako by žila v jiném světě. Můj syn Petr to neviděl, a tak jsem musela bojovat nejen s ní, ale i s vlastním dítětem.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že se jednoho dne budu bát otevřít dveře vlastního bytu kvůli vlastní snaše. Po letech, kdy jsem vychovávala svého syna Tomáše sama, jsem doufala, že rodina bude mým útočištěm. Místo toho jsem se stala terčem výčitek a nepochopení – a jediné, co mi zůstalo, byla modlitba.
Jmenuji se Alena a poslední rok mého života se točí kolem snahy navázat vztah s budoucí snachou, která se zdá být ke mně i celé naší rodině chladná. Každé rodinné setkání je pro mě zkouškou trpělivosti a odvahy, protože mám pocit, že ztrácím nejen syna, ale i kus sebe. V tomto příběhu popisuji své zoufalství, pokusy o sblížení i otázky, které si kladu o vině a budoucnosti naší rodiny.
Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Po jedné nešťastné večeři na naší chatě jsem si ale uvědomila, jak hluboké propasti mohou vzniknout mezi generacemi a jak těžké je najít společnou řeč s vlastní snachou. Teď přemýšlím, jestli jsem udělala všechno správně, nebo jestli jsem něco zásadního přehlédla.
