Jednoho lednového večera jsem přišel o střechu nad hlavou i o ženu, zůstal jsem sám se dvěma dětmi v mrazivé Ostravě. Prošel jsem zoufalstvím, ponížením i nečekanou pomocí od lidí, které jsem nikdy předtím neznal. Tohle je můj příběh o ztrátě, naději a síle české soudržnosti.
Jsem Jana a nikdy nezapomenu den, kdy máma oznámila, že se vzdává dědictví po babičce ve prospěch své sestry Elišky. V tu chvíli jsem cítila vztek, nepochopení a bezmoc, protože jsme sami žili u tchánů a snažili se našetřit na vlastní bydlení, zatímco jsem se starala o mladšího bratra Tomáše. Ale mámina oběť nakonec spojila naši rodinu způsobem, který bych nikdy nečekala.
Po smrti mé tchyně vyplulo na povrch dědictví, které rozdmýchalo staré křivdy a odhalilo hluboké propasti mezi sourozenci. Sledovala jsem, jak se můj manžel Petr a jeho sestra Lucie hádají o dům, který jim matka odkázala, a jak se do sporu vložila teta Alena s výčitkami a bolestí. Celá situace mě donutila přemýšlet, co je v rodině skutečně důležité a jestli lze vůbec někdy zacelit rány, které peníze otevřou.
Všechno začalo jedním výbuchem vzteku v naší malé kuchyni na Žižkově. Máma, majitelka vyhlášené pekárny, vždycky tvrdila, že si poradíme sami – dokud se náš svět nezačal hroutit. Právě tehdy jsme zjistili, že rodina může být nejen břemenem, ale i záchranným lanem.
Jmenuji se Lenka a můj život se navždy změnil v zimě, kdy jsem musela čelit rozhodnutí, které roztrhlo naši rodinu. V příběhu popisuji, jak jsem bojovala s předsudky, rodinnými konflikty a vlastními pochybnostmi, když jsem se rozhodla stát dobrovolnou hasičkou v naší malé vesnici. Skrze každodenní zápasy i chvíle soudržnosti ukazuji, co znamená odvaha a jak těžké je někdy najít pochopení i mezi nejbližšími.
Každý Štědrý den jsem byla tou, která držela rodinu pohromadě, ale letos jsem už nemohla dál. Rozhodla jsem se změnit tradici a zapojit všechny, což vyvolalo nečekané napětí i dojetí. Nakonec jsme zjistili, že opravdová rodina vzniká až tehdy, když se o břemena i radosti dělíme všichni.
