Jmenuji se Julie a vyprávím příběh své babičky Marty, která po smrti dědečka zůstala sama a její hlas nikdo v rodině neposlouchal. Snažila jsem se přesvědčit rodiče, abychom jí pomohli, ale jejich lhostejnost mě bolela víc než cokoli jiného. Je to příběh o bolesti, rodinných konfliktech a naději, že někdo nakonec uslyší hlas osamělé duše.
V sedmdesáti letech žiji sama v paneláku na pražském sídlišti. Moje děti mě odmítly přijmout k sobě domů a já se snažím najít nový smysl života, když mi rodina chybí víc než kdy dřív. Příběh o bolesti, zklamání, ale i naději, že štěstí lze najít i tam, kde bychom ho nečekali.
Jmenuji se Božena a stala jsem se matkou v 68 letech, navzdory všem pochybnostem a předsudkům. Můj příběh je o nekonečné touze po dítěti, rodinných konfliktech a odvaze čelit společnosti, která mi říkala, že už je pozdě. Prošla jsem roky samoty, ztrát i naděje, abych nakonec našla sílu v mateřské lásce.
Jmenuji se Marie a celý život jsem obětovala své rodině. Svůj dům jsem darovala dceři Janě s vírou, že mi v stáří poskytne lásku a bezpečí, ale místo toho mě teď vyhání z domova, který jsem celý život budovala. Toto je příběh o bolesti, zradě a hledání důstojnosti, když vás vlastní dítě opustí.
Jsem Marie, matka dvou synů, která celý život obětovala rodině. Po smrti manžela jsem svůj dům přepsala na syna Tomáše, abych mu usnadnila život. Teď, ve svých pětašedesáti, sedím v kuchyni na rozkládacím gauči a přemýšlím, jak jsem se mohla stát přítěží pro vlastní rodinu.
Jmenuji se Jana, je mi 63 let a jednoho večera jsem v mobilu svého manžela Karla našla něco, co otřáslo mým světem. Zatímco se snažím vyrovnat s pocity nejistoty a strachu, hledám cestu, jak se s tím vyrovnat, aniž bych ztratila vše, co jsme spolu za ta léta vybudovali. Můj příběh je o lásce, pochybnostech a hledání pravdy.
Jmenuji se Jaroslava a ve svých sedmdesáti čtyřech letech jsem musela čelit bolestné pravdě o vlastní dceři. Rozhodla jsem se darovat vnukovi byt, což vyvolalo v naší rodině nečekaný rozkol. Příběh o tom, jak materiální hodnoty mohou rozbít i ty nejpevnější rodinné vazby.
Jmenuji se Hana a v sedmašedesáti letech jsem zůstala sama v bytě, kde jsem strávila většinu života. Moje děti mají své rodiny a já se cítím odstrčená, ztracená a nevím, jak dál. Sdílím svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se s podobnými pocity potýká.
Jmenuji se Karolína a právě jsem zaslechla rozhovor, který mi změnil život. Moje dcera Eva uvažuje o tom, že mě dá do domova důchodců, přestože jsem si konečně pořídila vlastní byt. Tento příběh je o bolesti, nedorozuměních a hledání místa v rodině, která se mění.
Jmenuji se Anna, je mi pětašedesát let a celý život jsem obětovala svým dětem. Teď, když jsem zestárla, žiji u syna a jeho ženy, ale připadám si jako přítěž. Můj příběh je o tom, jak se člověk může stát cizincem ve vlastním domě a jak bolí, když jsou mateřské oběti přehlíženy.
Nikdy bych nevěřila, že se jednoho dne ocitnu na ulici, když mě vlastní synové odmítnou přijmout pod svou střechu. V zoufalství jsem hledala útěchu v modlitbě a víře, která mě nakonec zachránila. Tento příběh je o bolesti, zradě i naději, kterou jsem našla v Bohu, když mi rodina selhala.
Jmenuji se Eliška a s manželem Václavem jsme celý život budovali náš malý ráj na zahradě v malé vesnici u Litomyšle. S přibývajícími roky a ubývajícími silami jsme doufali, že nám naše děti a vnoučata pomohou, ale místo toho se naše rodinné vztahy začaly komplikovat kvůli penězům a očekáváním. Příběh o tom, jak se láska, soběstačnost a rodinné hodnoty mohou střetnout s realitou stáří a nepochopení.
