Po letech marného snažení o dítě jsme s manželem Petrem konečně přivítali na svět dvojčata, Tomáše a Kláru. Věřila jsem, že náš domov bude navždy naplněn smíchem a láskou. Když mi však děti navrhly prodat náš dům a přestěhovat mě do domova pro seniory, otřáslo to základy naší rodiny, ale zároveň nás to spojilo víc než kdy dřív.
Jmenuji se Tomáš a v padesáti čtyřech letech jsem se rozhodl zůstat sám, i když mi okolí neustále radí, abych si našel novou ženu. Po bolestivém rozvodu a letech samoty jsem si uvědomil, že klid a svoboda mají pro mě větší hodnotu než společenské očekávání. Nedávná návštěva mého kamaráda Petra mě přiměla znovu přemýšlet o lásce, věku a o tom, co vlastně znamená být šťastný.
Jmenuji se Alena a po čtyřiceti letech manželství jsem se rozhodla udělat krok, který mi změnil život. Vyhodila jsem manžela z domu a stala se černou ovcí rodiny. Přesto věřím, že jsem konečně začala žít podle sebe, i když mě to stálo všechno, co jsem znala.
Moje máma se ke mně nastěhovala po svých pětasedmdesátých narozeninách a já jsem si rychle uvědomila, že to byla chyba. Přestože jsem chtěla být dobrou dcerou a pomoci jí, naše soužití začalo rozkládat nejen můj vztah s manželem, ale i celou rodinnou pohodu. Teď stojím před otázkou, jestli je možné být dobrou dcerou a zároveň chránit svou vlastní rodinu.
Jednoho deštivého večera jsem se přestěhovala k dceři Janě, protože už jsem nezvládala být sama. Místo domova jsem ale našla jen pocit, že jsem hostem, který překáží. Teď hledám cestu, jak znovu najít své místo v rodině a jak se s dcerou sblížit.
Jmenuji se Jana a v padesáti letech mě opustil manžel, se kterým jsem strávila celý svůj dospělý život. Zůstala jsem sama v prázdném bytě, s pocitem zrady a bezradnosti, a musela jsem se znovu naučit žít. Příběh o ztrátě, hledání vlastní hodnoty a o tom, jak těžké je začít znovu, když už si myslíte, že je pozdě.
Jmenuji se Jana a v šedesáti letech se ohlížím za svým životem, plným lásky, manželství, ale i vnitřních bojů a tlaku okolí. Postupně jsem si uvědomila, že znovu se vdávat nechci, ačkoliv mi to rodina i přátelé neustále podsouvají jako jedinou správnou cestu. Skrze bolestné rozhovory a tiché chvíle sama se sebou jsem konečně našla odvahu žít podle sebe a pochopila, co pro mě znamená skutečné naplnění.
Celý život jsem žila v tichu a samotě, až jednoho deštivého dne v knihovně na Vinohradech vstoupil do mého světa někdo, kdo mě donutil znovu cítit. Prožila jsem bolest, ztrátu i naději, a nakonec jsem musela čelit otázce, zda je možné začít znovu, když už si myslíte, že je pozdě. Můj příběh je o odvaze otevřít se lásce, i když se zdá, že už na ni není místo.
Jmenuji se Bohumil a s manželkou Eliškou jsme celý život budovali náš malý ráj na zahradě. Teď, když nám síly ubývají, se naše děti a vnoučata objevují jen tehdy, když něco potřebují. Příběh o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi touhou po rodinné blízkosti a pocitem, že jsme pro ostatní jen bankomat.
Přivedla jsem maminku v sedmdesáti letech k nám domů, abych jí pomohla, ale brzy jsem zjistila, že to byla chyba. Vztahy v rodině se začaly hroutit, staré křivdy vyplouvaly na povrch a já jsem musela čelit otázce, kde je hranice mezi povinností a vlastním štěstím. Teď stojím před rozhodnutím, které může změnit život celé naší rodiny.
Všechno začalo jedním rozhovorem u kuchyňského stolu, kdy mi syn navrhl prodat dům, ve kterém jsem prožila celý život. Musela jsem čelit nejen svým vzpomínkám a strachu z neznáma, ale i rodinným konfliktům, které vypluly na povrch. Nakonec jsem však zjistila, že někdy je třeba pustit minulost, abychom mohli najít nový smysl života.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem musela otce odvést do domova důchodců. Věřila jsem, že mu tím zajistím lepší péči, ale místo vděku mě rodina začala nenávidět. Teď žiju s pocitem viny a otázkou, zda jsem opravdu udělala správnou věc.
