Všechno začalo ve chvíli, kdy rána nenechala žádný prostor pro klidné ráno. V jediné minutě jsem musela rozhodnout, jestli vydržet a nechat vše běžet, nebo utéct a riskovat úplně vše. Pořád si lámu hlavu — byla odvaha zůstat, anebo jsem si zvolila správně, když jsem konečně jednou dala přednost sobě?
Jednoho deštivého rána jsem nechala vzkaz na stole a odjela do Brna, abych si zachránila vlastní duši. Po letech obětování pro rodinu jsem se ocitla na dně a musela jsem si položit otázku, kde je hranice mého vlastního štěstí. Dnes se ptám sama sebe i vás: Kdy naposledy jste mysleli na sebe, a ne jen na ostatní?
Každé ráno utíkám z bytu s výmluvou, že musím do práce, ale ve skutečnosti prchám před manželem, který mě dusí svou puntičkářskostí a nepochopením. V kanceláři nacházím klid a pocit vlastní hodnoty, zatímco doma nosím masku štěstí před dětmi i sousedy. Na pokraji sil se ptám sama sebe, jestli mám odvahu změnit svůj život a konečně se nadechnout.
