Utíkala jsem v noci s dětmi před manželem, který zničil všechno, co jsem milovala. Roky jsem bojovala s chudobou, samotou a nepochopením vlastní rodiny. Dnes vím, že i z nejhlubšího dna se dá zvednout – ale má tu sílu každá žena?
Jedné bouřlivé noci jsem musela utéct se svými dvěma malými dětmi od manžela, který nás týral. Doufala jsem, že u rodičů najdu bezpečí, ale místo toho mě čekalo odmítnutí a chlad. Tato noc navždy změnila můj pohled na důvěru, rodinu i odvahu postavit se za sebe.
Jmenuji se Martin a v den, kdy jsem měl domů přivézt svou ženu Zuzku a naše novorozená dvojčata, jsem v nemocničním pokoji našel jen její vzkaz. Moje matka se do našeho manželství neustále vměšovala a její tlak byl poslední kapkou, která Zuzku dohnala k útěku. Příběh o tom, jak rodinné vztahy a nepochopení mohou zničit i to největší štěstí, a o tom, zda je možné něco napravit.
V noci utíkám s dětmi z bytu, kde násilí bylo na denním pořádku. Opuštěná i nejlepší kamarádkou zůstávám na studené chodbě paneláku, zoufalá a bezradná. Přemýšlím, jestli v tomhle městě ještě existuje někdo, kdo by mi podal pomocnou ruku.
V tomto příběhu vyprávím o své největší chybě – jak jsem utekl od rodiny, když jsem zjistil, že budu otcem trojčat. Po letech se vracím do rodné Plzně, abych se postavil svým dětem i ženě, kterou jsem miloval, ale zranil. Je to příběh o strachu, vině a naději na odpuštění.
Sedím na studené lavičce v panelákovém schodišti, objímám své dvě děti a v hlavě mi hučí strach i zoufalství. Po letech domácího násilí jsem konečně našla odvahu odejít od manžela, ale místo útočiště u kamarádky jsem narazila na další zavřené dveře. V téhle noci, mezi dětskými vzlyky a svým vlastním tichem, přemýšlím, jestli v tomhle světě existuje místo pro ty, kdo utíkají před temnotou.
Jednoho rána jsem nechala Martinu na stole vzkaz a odjela do Brna, abych unikla každodenní rutině a pocitu, že jsem jen služka a matka. V příběhu popisuji svůj vnitřní boj, samotu i následné rodinné drama, které mě donutilo přehodnotit celý svůj život. Nakonec stojím před otázkou, zda lze najít rovnováhu mezi mateřstvím, partnerským vztahem a vlastním štěstím.
Utíkala jsem s dětmi v noci před násilným manželem, doufala v pomoc u nejlepší kamarádky, ale její muž nám odmítl otevřít. V tu chvíli jsem pochopila, jak osamělý může být člověk, když ho vlastní rodina i přátelé zradí. Tento příběh je mým voláním po pochopení a podpoře v české společnosti, která často přehlíží utrpení druhých.
Jmenuji se Jana a můj život se změnil v noční můru ve chvíli, kdy mi manžel poprvé ublížil. Dlouho jsem věřila, že láska všechno překoná, ale strach a stud mě pomalu ničily. Teď už vím, že jsem měla utéct dřív, než bude pozdě.
V dramatické noci jsem utekla od násilnického manžela, zůstala sama se dvěma malými dětmi a čelila odmítnutí rodiny i přátel. Prošla jsem zoufalstvím, strachem i bezmocí, ale nakonec jsem v sobě objevila sílu postavit se na vlastní nohy. Tato noc mi změnila život a ukázala, že někdy je jedinou záchranou naše vlastní odvaha.
Jmenuji se Eva a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před volbou mezi manželem a nejlepší kamarádkou. Když u mě jedné deštivé noci zaklepala zoufalá Šárka se svými dětmi, chtěla jsem jí pomoct, ale můj muž Tomáš byl zásadně proti. Ten večer změnil nejen naše přátelství, ale i celý můj pohled na rodinu a odvahu postavit se za to, co je správné.
Jednoho rána jsem si uvědomila, že žiju život podle představ někoho jiného. Tlak Tomášovy rodiny mě dusil a já se musela rozhodnout, jestli budu žít pro sebe, nebo pro ostatní. Můj útěk od svatby byl nejbolestivější, ale zároveň nejsvobodnější rozhodnutí mého života.
