Jmenuji se Jana. Moje dětství nebylo útočištěm, ale každodenním bojem proti tajemstvím, zradám a tichu, které mě málem zlomilo. Vyprávím vám, jak jsem se snažila zachránit před rodinou, která mě mohla zničit.
Jmenuji se Iva a vyrůstala jsem v Praze pod dohledem své matky, která mě svou láskou často dusila. Vyprávím o naší největší hádce, útěku z domova a cestě ke smíření, během které jsem konečně našla svůj hlas a máma se naučila pustit. Chtěla jsem jen, aby mě viděla jako dospělou ženu, ne jako dítě, které je třeba pořád chránit.
Všechno začalo jedním večerem, kdy tchyně rozhodla za mě, že si vezmeme obrovskou půjčku. Nikdo mě neposlouchal, moje slova byla jako vzduch. Ten večer jsem si sbalila věci a vrátila se k mámě – a začala znovu hledat samu sebe.
Jednoho deštivého rána jsem se pohádala se sestrou a rozhodla se odejít z domova, i když jsem věděla, že tím nechávám mámu samotnou na statku. Moje sestra mě označila za sobce, ale já jsem cítila, že už nemůžu dál žít jen pro ostatní. Teď, když jsem ve velkém městě, se ptám sama sebe, jestli jsem opravdu udělala správnou věc.
Celý život jsem žila ve stínu své manipulativní matky, až jsem jednoho dne utekla. Myslela jsem, že najdu svobodu, ale místo toho jsem se ocitla v manželství bez lásky, kde jsem ztratila sama sebe. Teď stojím na rozcestí a ptám se: mám ještě právo bojovat o své štěstí?
Od dětství jsem byla ve stínu nemocného bratra a máma mi nikdy nedala zapomenout, že jsem odešla z domova. Její výčitky mě pronásledují i roky poté, co jsem se snažila začít nový život. Píšu svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se snaží uniknout z pout toxické rodiny.
Jsem Anna, padesátiletá matka, která se snaží pochopit, proč se moje dcera Paulina opakovaně vrací domů. Když mi zavolala s prosbou, abych ji na pár týdnů přijala, tušila jsem, že za tím stojí víc než jen návštěva. Tento příběh je o rodinných vztazích, tajemstvích a odvaze postavit se pravdě.
Jednoho deštivého odpoledne jsem popadla jen to nejnutnější a utekla z domu, kde už jsem nemohla dýchat. Teď sedím v cizím bytě, sama se svými myšlenkami a vinou, a přemýšlím, jestli jsem udělala správnou věc. Hledám radu, jak se vyrovnat s tím, co jsem udělala, a jak čelit budoucnosti, která je najednou děsivě neznámá.
