Jmenuji se Alena a můj život se nikdy nepodobal těm krásným filmovým příběhům. Po manželově odchodu jsem zůstala sama v malém domě na okraji vesnice, kde mě sousedé soudili a pomluvy mě dusily víc než samota. Přesto jsem musela najít sílu postavit se sama za sebe a znovu objevit, kdo vlastně jsem a co si zasloužím.
Jmenuji se Ivana a stojím na rozcestí mezi péčí o svou malou dceru a bezmocí vůči stárnutí svého otčíma, Karla, který žije sám v rozpadajícím se domě na venkově. Když jsem mu navrhla domov pro seniory, jeho zhroucení mě pronásleduje a pocit viny i odpovědnosti mi nedává spát. Toto je příběh o lásce, oběti a otázkách, na které sama neznám odpověď.
Jsem Jana, svobodná matka malého Filipa. Když jsme s bratrem Petrem navrhli, že by náš nevlastní táta Josef měl jít do domova důchodců, roztrhlo to naši rodinu na kusy. Zatímco já jsem mezi péčí o syna a starostí o tátu rozpolcená, Petr se zhroutil a odmítl o tom vůbec mluvit.
Jmenuji se Jana a poprvé jsem přijela za svým manželem Petrem na jeho rodinný statek v malé vesnici na Vysočině. Čelila jsem předsudkům, napjatým vztahům se svou tchyní a vlastnímu pocitu, že sem nepatřím. Tato noc mi změnila život a donutila mě přemýšlet, co to vlastně znamená být součástí rodiny a jak těžké je překonat hranice mezi dvěma světy.
Jsem Olga. Po těžkých měsících jsem odjela se synem na venkov k rodičům, abych si odpočinula a načerpala síly. Když měl pro mě manžel přijít, místo mě přivezl do našeho bytu jinou ženu – a můj svět se v tu chvíli zhroutil.
Jednoho dne jsem musela vzít svého manžela Petra na návštěvu k rodičům do Prahy. Jeho posedlost venkovem začala ovlivňovat náš vztah a já jsem se ocitla mezi dvěma světy – mezi rodinou, která zůstala ve městě, a mužem, který toužil po útěku na venkov. Vše vyvrcholilo dramatickým rozhovorem u rodičů, kde se ukázalo, že Petrův útěk je možná jen snahou uniknout před vlastními problémy.
Celý život jsem se cítila neviditelná v domě svého manžela, kde tchyně nikdy nešetřila jízlivými poznámkami. Jednoho dne jsem už nevydržela a řekla jí do očí, co si myslím. Tím začala bouře, která navždy změnila náš vztah i mé vnímání rodiny.
Jednoho deštivého rána jsem se pohádala se sestrou a rozhodla se odejít z domova, i když jsem věděla, že tím nechávám mámu samotnou na statku. Moje sestra mě označila za sobce, ale já jsem cítila, že už nemůžu dál žít jen pro ostatní. Teď, když jsem ve velkém městě, se ptám sama sebe, jestli jsem opravdu udělala správnou věc.
Všechno začalo, když moje tchyně, paní Věra, požádala mě a mého manžela, abychom jí koupili dům na venkově. Její požadavek rozvířil napětí v našem manželství i celé rodině, ale skrze bolest, hádky a hledání víry jsem se naučila odpouštět a zároveň si chránit vlastní hranice. Toto je příběh o tom, jak jsem se naučila poslouchat své srdce a najít sílu v odpuštění.
Jednoho podvečera, když jsem zalévala květiny na zahradě našeho domu na okraji Nového Města, se z lesa vynořil cizinec a obrátil můj život vzhůru nohama. To, co začalo jako obyčejné setkání, otevřelo staré rodinné rány, probudilo dávné strachy a postavilo mě před rozhodnutí, jak ochránit svou rodinu. Tohle je příběh o tom, jak jsem se musela postavit nejen neznámému nebezpečí, ale i vlastní minulosti.
Jmenuji se Jana a každý víkend jezdím s manželem Petrem k jeho rodičům do malé vesnice. Zatímco Petrova sestra Lenka dostává od tchyně peníze na všechno možné, nám se dostane maximálně oběda a pár brambor. Ta nespravedlnost mě užírá a začínám pochybovat, jestli jsem pro tuhle rodinu vůbec dost dobrá.
Jsem Lucie, svobodná matka, která se snaží vychovat dceru v Praze a zároveň se starat o svého osmdesátiletého nevlastního otce Karla, žijícího v rozpadajícím se domě na venkově. Když jsem mu navrhla domov důchodců, jeho zhroucení mě roztrhalo na kusy a postavilo před neřešitelnou volbu. Příběh o vině, lásce a nemožnosti být všude najednou.
