Jmenuji se Alena a právě jsem se pohádala se svou dcerou Lenkou, která mi vyčítá, že nechci hlídat její děti. Můj muž je vážně nemocný, stále pracuji a cítím, že už nemám sílu být vším všem. Přesto mě trápí, jestli jsem opravdu špatná babička, jak mi dcera tvrdí.
Jsem babička dvou vnoučat, které miluji nade vše. Přesto mě bolí, že mě snacha bere jen jako samozřejmou chůvu a nikdo se neptá, jak se cítím. Příběh o lásce, vyčerpání a touze být slyšena.
Celý život jsem byla v naší rodině tím, kdo všechno uklidňuje a spojuje. Nikdo si ale nevšiml, že i já mám právo být slabá a potřebovat oporu. Teprve když jsem se zhroutila, začala jsem chápat, že musím myslet i na sebe.
Jmenuji se Jana a poslední roky mám pocit, že jsem v pasti. Všechno v domácnosti, péče o děti, práce i starost o finance leží jen na mně, zatímco můj manžel Petr se stáhl do ústraní. Bojuji s pocitem vyhoření, osamělosti a zoufalství, ale stále doufám, že najdu sílu něco změnit.
Jmenuji se Petra a poslední rok mého života se točí kolem neustálých stížností mé maminky, která odešla do důchodu. Snažím se vybalancovat péči o vlastní rodinu, práci a její nekonečné výčitky, že na ni nemám čas. Píšu svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se v tomhle kolotoči ztrácí.
Jednoho deštivého večera jsem konečně nahlas řekla paní Novotné, že už dál nezvládám být její jedinou oporou. Její dcera Lenka žije v Praze a na maminku si čas nenajde, zatímco já jsem se stala samozřejmostí. V příběhu popisuji, jaké to je být sousedkou, která se ocitla v pasti cizí rodinné odpovědnosti, a jak těžké je říct dost.
Už pět let se starám o paní Věru, matku své nejlepší kamarádky. Každý den bojuji s pocitem vděčnosti i vyčerpání, protože nevím, kdy a jestli vůbec mám právo říct dost. Píšu svůj příběh, abych zjistila, jestli v tom nejsem sama a kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním.
Jmenuji se Lucie a už několik měsíců žiju na hraně svých sil. Zatímco já se snažím udržet naši rodinu nad vodou, můj manžel Petr jako by žil v jiném světě. Tento příběh je o tom, jak jsem se musela postavit nejen jemu, ale i sama sobě, abychom mohli znovu najít cestu k sobě.
Jmenuji se Arnoštka a každý rok jsem musela připravovat oslavu narozenin svého muže Václava pro jeho obrovskou rodinu, která se vždy vtrhla bez pozvání. Letos jsem se rozhodla, že to udělám jinak, a doufala jsem, že konečně najdu radost v tom, co mě vždy jen vyčerpávalo. Místo toho jsem ale spustila lavinu konfliktů, která mě donutila přehodnotit, co vlastně znamená rodina a kde jsou mé vlastní hranice.
Jmenuji se Klára Novotná a nikdy jsem si nemyslela, že mě obyčejný den v kuchyni přivede na pokraj zhroucení. Práce, děti, domácnost – všechno bylo na mně, zatímco můj muž Petr žil ve svém světě. Jednoho večera jsem ale našla odvahu říct nahlas, co mě tíží, a tím jsme začali společně hledat cestu zpět k sobě.
Vždycky jsem toužila po velké rodině a domově plném smíchu, ale realita mě tvrdě zasáhla. Místo pohádkového života jsem skončila ve zchátralém domě s dítětem, které mě denně zkouší až na dřeň. Tohle je příběh o tom, jak se sny mohou změnit v boj o přežití – a jak těžké je přiznat si, že někdy prostě nezvládáme.
Jednoho deštivého rána jsem napsala manželovi zprávu, která změnila náš život. Byla jsem na pokraji sil, vyčerpaná z každodenní rutiny a pocitu, že už nejsem sama sebou. Rozhodla jsem se odejít a dát si čas na to, abych zjistila, kdo vlastně jsem a co od života chci.
