Jmenuji se Alena a nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní dcera jednou požádá, abych se odstěhovala z domu, který jsme s manželem celý život budovali. Vše začalo nenápadně, ale postupně se napětí mezi mnou, dcerou a jejím manželem vyhrotilo do bodu, kdy už jsem nevěděla, co je správné. Teď stojím před rozhodnutím, které mě trhá na kusy, a ptám se sama sebe, kde je hranice mezi pomocí dětem a ochranou vlastního domova.
Jednoho večera mi zavolala dcera, že musí do nemocnice, a poprosila mě, abych pohlídala jejího syna. Během těch několika dní jsem objevila rodinná tajemství, která mě šokovala a donutila přehodnotit celý svůj život. Teď se ptám sama sebe, jestli vůbec znám lidi, které miluji nejvíc.
Jmenuji se Alena a myslela jsem si, že svou dceru Janu znám do posledního detailu. Když mi ji ale osud postavil do cesty v podobě nečekaného hlídání vnuka během Janiny hospitalizace, začala jsem rozplétat klubko tajemství, které otřáslo základy naší rodiny. Příběh o lásce, zradě a odvaze čelit pravdě.
Jmenuji se Ivana a po odchodu mého manžela jsem zůstala sama s malou dcerou a pocitem viny, který mě dusí každý den. Bojuji s prací, péčí o Ninu a vlastními strachy, zatímco se snažím být dobrou matkou. Nejvíc mě bolí, když mi dcera vyčte, že jsme si cizí – tehdy se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Nora a celý můj život se točil kolem mé babičky, která mě vychovávala v malém bytě na Žižkově. Když se po letech nečekaně vrátila moje matka Klára, všechno, co jsem považovala za jisté, se začalo hroutit. V téhle emoční horské dráze jsem musela volit mezi loajalitou, rodinou a vlastní budoucností.
Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi sousedka před obchodem řekla, že moje babička už tři dny nejedla. Ten okamžik ve mně spustil lavinu pochybností, výčitek a starých rodinných bolestí. Toto je příběh o tom, jak jsem se mezi prací, rodinnými hádkami a vlastními strachy snažila zachránit to, co z naší rodiny zbylo.
V den, kdy moje dcera Tereza oslavila dvanácté narozeniny, jsem jí konečně odhalila pravdu o jejím dědečkovi. Celý život jsem před ní tajila, že žije jen pár kilometrů od nás, protože mezi mnou a mým otcem leželo hluboké neodpuštění a bolest. Teprve když jsem viděla, jak Tereza touží po rodinných kořenech, jsem sebrala odvahu a otevřela staré rány.
Jmenuji se Eva a během jediného roku jsem přišla o oba své syny, když byli v péči mé matky. Teď stojím před soudem, kde je moje vlastní máma obviněná z nedbalosti, a já nevím, jestli mám cítit vinu, vztek nebo jen prázdnotu. Příběh o rodinné tragédii, vině a otázkách, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Chtěli jsme dceři usnadnit život a darovali jí byt po mých rodičích. Místo vděčnosti se mezi námi začaly hromadit napětí a odcizení. Dnes přemýšlím, jestli jsme udělali správné rozhodnutí, nebo jestli jsme si sami pod sebou podřízli větev.
Sedím v kuchyni a sleduji, jak moje dcera Anna spěchá do práce, zatímco její malý syn zůstává v péči chůvy. Nedokážu pochopit, proč se s manželem rozhodli mít dítě právě teď, když oba žijí jen svou kariérou. V příběhu se potýkám s vlastními pocity viny, nepochopení a touhou po rodinné blízkosti, která se mi zdá být nenávratně ztracená.
Ten den, kdy jsem musela odvézt maminku do domova důchodců, se mi vryl do paměti jako jizva. Vždycky jsem cítila, že mezi námi byla propast – ona byla starší, já toužila po svobodě a pochopení. Teď, když je pryč, si kladu otázku, jestli jsem opravdu udělala to nejlepší, co jsem mohla.
Jmenuji se Marie a celý život jsem dřela, abych své dceři Simoně zajistila lepší život. Teď, když už nemám z čeho dávat, se mi vzdaluje nejen ona, ale i můj milovaný vnouček. Bolí mě, že možná pro ně znamenám jen peněženku, a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
