Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mi Jana vykřičela, že nechce být matkou. Bylo mi, jako by se mi celý svět zbořil pod nohama. Ale možná jsme právě v tom největším temnotě našli v naší rodině jiskru naděje.
Po rozvodu mé dcery jsem se rozhodla přestěhovat k ní a pomoci jí s vnoučaty. Brzy jsem však zjistila, že v jejím domě nejsem doma, ale jen hostem, a že naše vztahy jsou napjatější než kdy dřív. Tato zkušenost mě donutila přemýšlet o tom, kde je hranice mezi pomocí a ztrátou vlastní identity.
Jmenuji se Julie a po dlouhém přemlouvání se ke mně a mé rodině nastěhovala moje sedmdesátiosmiletá maminka, paní Hana. To, co mělo být novým začátkem a šancí na sblížení, se rychle změnilo v každodenní napětí, rodinné konflikty a boj o vlastní prostor. Tento příběh je o lásce, zklamání, střetu generací a těžkém hledání společné řeči pod jednou střechou.
Když mě dcera Jana požádala, abych se na týden nastěhovala a pomohla jí s hlídáním malého Filípka, netušila jsem, jak hluboké trhliny se v jejich rodině skrývají. Všichni kolem mě tvrdili, že se příliš pletu do života svých dospělých dětí, ale já cítila, že teď mě opravdu potřebují. Během toho týdne jsem zjistila, že nejde jen o hlídání, ale o záchranu celé rodiny.
