Jmenuji se Ondřej a rozhodl jsem se pozvat svou babičku Marii na maturitní ples, protože ona sama nikdy na svůj ples nešla. Škola nám to ale zakázala a já musel čelit nejen zklamání, ale i nepochopení okolí. Tento příběh je o rodinné lásce, odvaze postavit se pravidlům a o tom, jak těžké je někdy být jiný.
Začalo to hádkou a prásknutím dveří, když se mi rozpadlo první manželství s Petrem. Pak jsem uvěřila slibům o lepším životě v Americe s Andrejem, ale místo štěstí přišlo zklamání a samota. Přemýšlím, jestli lze někdy opravdu utéct před minulostí a najít nový začátek.
V sobotu jsem zoufale potřebovala, aby moje tchyně pohlídala děti, ale ona měla jiné plány. Můj muž Petr je na svou maminku až nezdravě fixovaný a já jsem se ocitla v situaci, kdy jsem musela volit mezi vlastními potřebami a rodinným klidem. Tato událost mi otevřela oči o tom, jaké místo vlastně v naší rodině zaujímám.
Celý život jsem dřela, abych svému synovi dala to nejlepší. Když jsem přestala posílat peníze, přestal mě navštěvovat a já už rok neviděla svou vnučku. Teď přemýšlím, jestli jsem byla pro svého syna jen bankomat.
Jmenuji se Martin a celý život jsem se snažil být tím správným mužem – pracovitým, spolehlivým, laskavým. Přesto jsem vždy sledoval, jak ženy, které jsem obdivoval, dávají přednost mužům, kteří jim často ubližují nebo je berou na lehkou váhu. V zoufalství jsem se obrátil na svého starého přítele, pana Procházku, abych pochopil, proč je láska tak nespravedlivá.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jeden kus papíru dokáže roztrhat rodinu na kusy. Po smrti tchyně jsem zjistila, že mě v závěti zcela vynechala, zatímco ostatní dostali vše. Teď stojím před otázkou, jak se s tím vyrovnat a jestli má smysl bojovat za své místo v rodině.
Jmenuji se Alena a kdysi jsem žila pro svou dceru Kláru. Dnes se bojím každého jejího telefonátu, protože vím, že za ním nestojí láska, ale jen další prosba o peníze. Můj příběh je o bolesti, zklamání a otázce, kde jsme jako rodiče udělali chybu.
Jmenuji se Milan a pracuji jako mistr v jedné strojírenské hale na okraji Plzně. Jednoho dne mě kolega Zdeněk přiměl zaplatit jeho oběd, což spustilo řetězec událostí, které mi otevřely oči ohledně důvěry, lidské slušnosti a hranic v mezilidských vztazích. Tahle zkušenost mě zasáhla víc, než bych čekal, a donutila mě přehodnotit, komu a proč vlastně pomáhám.
Jmenuji se Ivana a vždy jsem chtěla své dceři Lucii dát na svatbu něco výjimečného. Osud mi ale do cesty postavil těžké rozhodnutí, které naši blízkost navždy změnilo. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem mohla udělat něco jinak, abych neztratila její důvěru.
V šedesáti letech jsem se rozhodla znovu vdát a věřila jsem, že mě čeká nový začátek. Místo toho jsem se ocitla v konfliktu s vlastní dcerou, přišla o domov i důvěru a musela jsem čelit samotě, kterou jsem nikdy nečekala. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem udělala správné rozhodnutí, nebo jestli jsem jen podlehla iluzi pozdního štěstí.
Jednoho deštivého odpoledne mi máma oznámila, že půjčila mé auto mému bratrovi bez mého vědomí. Když mi zavolal, že havaroval, zhroutil se mi svět a v rodině vypukla bouře výčitek, slibů a nevyřčených křivd. Teď stojím před otázkou, jestli odpuštění stačí k tomu, abychom znovu postavili mosty důvěry, které se tak snadno zbořily.
Po odchodu do důchodu jsme s manželem vytvořili zahradu, která měla být útočištěm pro naši rodinu. Místo radosti však přišlo nepochopení a napětí, když naše snacha projevila zklamání. Tento příběh odhaluje, jak těžké je někdy najít společnou řeč i v rodině, kde by měla vládnout láska.
