Co jsem ztratila: Příběh o Janě, která zapomněla žít pro sebe

„Jano, kdy už bude ta večeře?!“ Tón Petrových slov mě secvakl jako ledová past. Voda na sporáku hučela a já jsem zase ztuhla uprostřed kuchyně, s naběračkou ve vzduchu, neschopná odtrhnout oči od rozvařené polévky. Malá Anička kňourala za dveřmi a v každé slabice slyším pořád dokola: Vyčerpání, vyčerpání, vyčerpání. Páchne to po nemytých vlasech a zmačkaných papírcích s úkoly, co nikdy neplním pro sebe, jen pro druhé.

Petra je unavený z práce, všechno háže na mě. Moje máma na mě zase křičí do telefonu, že jako ona bych všechno zvládla levou zadní, „jen kdybys nebyla tak slabá, Janičko, svět není fér!“. Někdy mám chuť jí říct, jak mám já doma chlapce jako je Marek. Syn, který ode mě čeká neustálou dostupnost, dokonalou matku, která nezvedá hlas, vždycky peče domácí sušenky. Copak se nikdo neptá, jak se mám já? Už si ani nerozumím v zrcadle… ta tvář už není moje.