Jsem Jana a doteď slyším ten křik: „Mami! Potřebuju tě!“ zaplňující můj prázdný pokoj i hlavu. Ze dna úplného vyčerpání přiznávám sama sobě, že už nevím, kde končím já a začíná vše, co po mně všichni chtějí. Je ten pocit vyhoření jen přechodný, nebo už nikdy nebudu jako dříve?
Jmenuji se Kateřina, a tahle kapitola mého života mě roztrhala na kusy. Po letech obětí pro rodinu jsem zjistila, že vše, co jsem považovala za jistotu, byla jen iluze. Nakonec jsem však ve vlastních slzách našla sílu začít znovu a pochopit samu sebe.
Vyrůstala jsem jako smírčí typ, ten, kdo nikdy neřekl ne a vždy dával ostatní na první místo. Tyto návyky, hluboce zakořeněné v mém dětství, mi ztěžují vybudovat si vlastní identitu. Jak se snažím osvobodit, cítím se ztracená ve světě, kde už nepoznávám, kdo jsem.
Hledám rady, jak zvládnout život, když není možné žít sám po propuštění z nemocnice.
