Když mi máma odkázala ticho: Příběh o křivdě, která přišla příliš pozdě na omluvu

„To snad nemyslíte vážně, paní doktorko.“ Hlas se mi třásl tak, že jsem se sama nepoznávala. Seděla jsem v dusné kanceláři notářky v Pardubicích, ruce zpocené, v klíně pomačkaný kapesník, a dívala se na svou sestru Alenu, která ani nezvedla oči. „Byt v Chrudimi, chata po dědovi, všechny úspory… všechno Aleně?“ zopakovala jsem, jako by se tím mohlo něco změnit. Notářka jen sklopila zrak. „Vaše maminka to takto sepsala před dvěma lety.“ V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo. Ne kvůli majetku. Kvůli tomu, že i po smrti mi máma znovu řekla: ty nejsi dost.