Byt po babičce: Když rodina znamená víc než jen krev

„Noro, pojď sem! Potřebuju pomoct s těmi bramborami,“ volala babička Gabriela z kuchyně. Její hlas byl slabší než dřív, ale pořád v něm byla ta známá pevnost. Položila jsem knihu na stůl a šla za ní. Vůně smažených řízků se linula celým bytem v Holešovicích, kde jsem vyrůstala od svých pěti let. Máma – tedy Květoslava – odešla, když jsem byla malá. Babička mě naučila všechno: jak správně osolit polévku, jak se nebát lidí v tramvaji, jak si poradit s osamělostí.

„Babi, dneska jsi nějaká unavená. Nech to na mně,“ řekla jsem a vzala jí nůž z ruky. Usmála se na mě tím svým vrásčitým úsměvem, který mi vždycky připomínal dětství.

„Jsi moje holka šikovná. Kdybys tu nebyla, nevím, co bych si počala.“

Tohle říkala často. A já věděla, že to myslí vážně. Posledních dvanáct let jsem za ní chodila každý den – nakoupit, uklidit, povídat si. Byla jsem tu pro ni, když jí zemřel manžel, když ji bolela záda, když se bála noci. Byly jsme tým.

Jenže před měsícem se všechno změnilo. Jednoho odpoledne zazvonil zvonek a ve dveřích stála Květoslava – moje matka. Vlasy měla obarvené na zrzavo a v ruce igelitku z Lidlu.

„Ahoj mami… teda babi… teda…“ koktala jsem překvapeně.

„Noro, to je tvoje máma,“ řekla babička tiše a v očích jí probleskla bolest.

Květoslava se usmála: „Ahoj, holčičko.“

Bylo to trapné. Nevěděla jsem, co říct. Vždycky jsem si představovala, že až ji jednou uvidím, budu jí chtít všechno vyčíst. Ale místo toho jsem jen stála a sledovala, jak si zouvá boty a rozhlíží se po bytě, jako by tu nikdy nechyběla.

Od té doby začala chodit častěji. Nosila babičce zákusky z cukrárny na rohu a povídala o svém životě v Brně. Babička byla ráda – aspoň to říkala – ale já cítila napětí. Najednou už nebylo místo jen pro nás dvě.

Jednoho večera jsem seděla s babičkou u televize a sbírala odvahu. Věděla jsem, že musím promluvit o tom, co mě tíží už dlouho.

„Babi… můžu se tě na něco zeptat?“

„No jistě, copak?“

„Přemýšlela jsi někdy o tom, co bude s bytem? Myslím… až jednou…“ Hlas se mi zlomil.

Babička chvíli mlčela. „Víš přece, že bych ti ho nejradši nechala. Ale je to složité. Květoslava je tvoje máma…“

„Ale ona tu nebyla! Celý život jsi tu byla ty a já! Ona se teď vrátí a…“

Do očí mi vhrkly slzy. Babička mě pohladila po ruce.

„Noro, vím, že je to těžké. Ale rodina je rodina.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny ty roky – Vánoce u stolu s bramborovým salátem, společné procházky na Letnou, hádky kvůli škole i smích při sledování starých českých filmů. Tenhle byt byl můj domov. Můj jediný skutečný domov.

Další den jsem se rozhodla – musím s babičkou promluvit naplno.

„Babičko,“ začala jsem opatrně u snídaně, „já vím, že je to těžké… Ale já bych chtěla ten byt převést na sebe. Nechci o něj přijít. Nechci přijít o tebe.“

Babička dlouho mlčela. Nakonec řekla: „Mluvila jsem o tom s právníkem. Kdybych ti byt darovala teď, Květoslava by mohla napadnout darovací smlouvu. Je to složité.“

V tu chvíli vešla do kuchyně Květoslava.

„O čem se tu bavíte?“ zeptala se podezřívavě.

„O ničem,“ odpověděla babička rychle.

Ale Květoslava nebyla hloupá. „To je kvůli bytu, že jo? Noro, ty si myslíš, že máš na všechno nárok jen proto, že jsi tady pomáhala? Já jsem její dcera!“

„Ale kde jsi byla posledních dvacet let?!“ vykřikla jsem.

Květoslava zbledla a babička začala plakat.

„Přestaňte! Obě! Jste moje rodina! Nechci vás ztratit!“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o byt. Jde o všechno nevyřčené mezi námi třemi – o zrady, lásku i bolest.

Dny plynuly a napětí neustupovalo. Květoslava začala chodit častěji a dokonce navrhla babičce společnou dovolenou do lázní. Já měla pocit, že mi někdo bere půdu pod nohama.

Jednou večer jsme seděly s babičkou samy v kuchyni.

„Noro,“ řekla tiše, „já vím, co jsi pro mě udělala. Ale nemůžu rozhodnout za vás dvě. Musíte si to vyříkat spolu.“

Chtěla jsem křičet: „Ale ona mě nikdy nechtěla! Ty jsi byla moje máma!“ Místo toho jsem jen seděla a mlčela.

Nakonec jsme si s Květoslavou opravdu sedly ke stolu – poprvé v životě jako dvě dospělé ženy.

„Noro,“ začala opatrně, „já vím, že jsem nebyla dobrá máma. Ale pořád jsem tvoje máma.“

„A já bych chtěla být tvoje dcera… Ale nevím jak,“ odpověděla jsem popravdě.

Mluvily jsme dlouho do noci – o minulosti i budoucnosti. O tom, co znamená být rodina.

Byt nakonec zůstal napsaný na babičku. Dohodly jsme se, že až přijde čas, rozhodneme spolu – bez hádek a právníků.

Ale pořád mě tíží otázka: Co je vlastně důležitější? Papír o vlastnictví bytu nebo vztahy mezi lidmi? A dá se vůbec někdy napravit to, co bylo ztraceno?